Čís. 6703.

Chce-li manžel vymáhati na manželce náhradu toho, co jako správce jejího majetku vložil ze svého do statku, musí napřed složití účet ze správy. Třebas manžel nabyl vlastnictví k věnu v hotovosti, jest povinen je v případě rozluky manželství vrátit', škodu nevinného manžela ve smyslu §u 1266 obč. zák. nelze spatřovati v tom, že byl povinen věno vrátili aniž v povinnosti jeho vyživovati děcko z rozloučeného manželství.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1927, Rv I 1129/26.)
Manželství stran bylo rozvedeno a napotom rozloučeno z viny manželky. Žalobou. o niž tu jde, domáhala se manželka na manželi vrácení věna 25000 Kč, jakož i zaplacení 50000 Kč, jež byl otec žalobkyně dal manželům za práce konané v jeho živnosti. Žalovaný namítl proti žalobě započtením vzájemné pohledávky a sice polovinu kupní ceny za společný dům (32524 Kč 98 h) a náklad vynaloženy na opravu domu ( 19961 Kč 53 h). Procesní soud prvé stolice uznal vzájemné pohledávky — Čís. 6703 —
89
namítané žalovaným po právu, a vyhověl žalobě pouze potud, pokud žalobní nárok přesahoval namítané vzájemné pohledávky. Odvolací soud k odvoláním obou stran uznal vzájemné pohledávky po právu pouze 32524 Kč a 11070 Kč a uznal žalovaného povinným zaplatiti žalobkyni zažalovanou pohledávku po odečtení pohledávek namítaných započtením. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v důvodech: Provádějíc odvolací důvod nesprávného posouzení po stránce právní brojí strana žalující proti názoru prvého soudu, že žalobkyně jako spoluvlastnice domu čp. 149 musí 19961 Kč 53 h bez ohledu na ustanovení §u 1239 obč. zák. svému bývalému manželu jakožto správci jejího jmění a zmocněnci podle § 1014 obč. zák. zaplatiti, a líčí věc tak, jakoby prvý soud byl tento názor vyslovil ve příčině celého peníze 19961 Kč 53 h k odpočtení namítaného, ale tomu není tak. Prvý soud činí rozdíl mezí poplatky, dávkami a výlohami, jež byly spojeny s uzavřením, vyhotovením a provedením smlouvy kupní o domě čp. 149 a mezi výlohami nájemného řízení o přípustnosti zvýšení nájemného v témž domě z důvodů provedených tam oprav jakož i náklady, jež tyto opravy vyžadovaly. Toto rozlišování je nutné, poněvadž ony poplatky, dávky a výlohy kupní smlouvy jsou jiného rázu než výlohy nájemného řízení a náklady na opravy domu. Do oné první skupiny patří: převodní poplatky 4974 Kč 56 h, dávka z majetku a z přírůstku na majetku 2.310 Kč, dávka z přírůstku hodnoty 12855 Kč 44 h a notáři zaplacených 2000 Kč. Tyto poplatky, dávky a výlohy úhrnem 22140 Kč 00 h nejsou se správou domu čp. 149 v žádné souvislosti, nejsou výlohami správními a nesou je obě strany podle V. odstavce smlouvy trhové ze dne 21. března 1922 jako kupující stejným dílem. Poněvadž pak není o tom sporu, že žalovaný v celých 22140 Kč zaplatil sám, je žalobkyně povinna, aby mu nahradila ze svého polovici, tudíž 11070 Kč. Pokud tedy prvý soud uznal, že tato částka žalovaným k odpočtení namítaná je po právu, brojí odvolatelka proti příslušnému rozhodnutí bezdůvodně, neboť tu předpis §u 1229 obč. zák. nepřichází v úvahu a nelze ho použiti, neboť koupě domu není výkonem předsevzatým pří správě majetku, k němuž by žalovaný dle §u 1238 obč. zák. byl oprávněn. Jinak má se věc, pokud jde o provádění oprav na domě čp. 149 a o řízení provedené před nájemním soudem za tím účelem, by nájemné mohlo z důvodu nákladů těmito opravami vzešlých býti zvýšeno. V obou těchto směrech jde o výlohy spojené se správou domu, kterou, jak nesporno, vedl žalovaný od té doby, kdy dům byl koupen, až do dne rozluky manželství, která byla vyslovena dnem 13. června 1925. K těmto správním výlohám patří: náklad na opravy domu 16883 Kč 06 h. znalečné 400 Kč a výlohy právního zastoupeni 500 Kč = 900 Kč, dohromady 17783 Kč 06 h Prvý soud uznal, že i pohledávka rovnající se polovici těchto správních výloh tedy částka 8891 Kč 53 h žalovaným k odpočtení namítaná je po právu, ale tu již neposoudil věc správně, neboť příslušné důvody jeho nevyhovují zákonu, jmenovitě předpisu §u 1239 obč. zák. Mezi .stranami není sporu o tom. že žalovaný vedl správu domu čp. 149 ode dne 21. března 1922, kdy dům byl koupen, až do dne 13. června 1925. kdy vyslovena byla rozluka manželství. Prvý soud pak zjistil, že žalobkyně odevzdala žalovanému ze svého výdělku třikrát po 15000 Kč, tedy celkem 45000 — Čís. 6703 —
90
Kč, které měl pro ni uložiti v záložně, a mimo to 5000 Kč, kterých žalovaný upotřebil ve své živnosti. Věno 25000 Kč nepřichází tu v úvahu, protože úroky z věna patřily žalovanému. Žalovaného sluší tedy považovati za správce jmění žalobkyně nejen ve příčině polovice domu, nýbrž i ve příčině 50000 Kč, jež mu byly žalobkyní z jejího výdělku svěřeny. Podle §u 1239 obč. zák. není žalovaný ovšem povinen, aby z užitků, které mu toto jmění poskytovalo, skládal účet a považuje se tento účet až do dne zrušené správy tedy dne 13. června 1925 za vyrovnaný. To znamená, že se příjmy a výdaje se správou tohoto jmění spojené, pokud až do tohoto dne vznikly, navzájem ruší. Důsledkem toho není žalovaný oprávněn, aby správní výlohy 8.891 Kč 53 h žalobkyni k započtení namítal. Žalovaný byl by sice oprávněn účty ze správy manželčina jmění složití a od žalobkyně náhradu případného schodku žádati po případě k započtení namítati, ale poněvadž ve sporu ani netvrdil, že by užitky ze jmění žalobkyně, zejména úroky a nájemné na úhradu správních výloh nestačily, nemá námitka započtení, pokud jde o výlohy správní 8891 Kč 53 h ani skutkového ani právního základu, a nelze jí v tomto směru vyhověti. Bylo tudíž k odvolání strany žalující, jež v tomto směru bylo shledáno důvodným, z pohledávky žalovaného penízem 19961 Kč 53 h k odpočtení namítané částku 8891 Kč 53 h vyloučiti a uznati, že po právu jest pouze zbytek oné pohledávky 11070 Kč. Pokud jde o právní posouzení otázky vrácení věna má žalovaný pravdu potud, že nabyl vlastnictví věna, jež mu bylo vyplaceno hotově, ale nelze s ním souhlasiti, pokud z nabytí vlastnictví vyvozuje, že není povinen věno vraceti, neboť názor tento jest v rozporu s § 1229 obč. zák., který stanoví povšechnou zásadu ve příčině povinností ke vrácení věna, nečině rozdílu, v čem věno záleží. Právní význam skutečnosti, že žalovaný nabyl vlastnictví věna hotově mu vyplaceného, jeví se pouze v tom, že žalovaný není povinen vraceti tytéž kusy peněz, které mu byly věnem vyplaceny, nýbrž že stačí, by vrátil peníz ve výši věna, aniž je povinen ku placení úroků z věna, neboť úroky ty mu připadají, by tím bylo ulehčeno břímě spojené s manželským spolužitím. Poněvadž v souzeném případě manželské spolužití bylo rozlukou manželství zrušeno, odpadl zákonný účel, k němuž věno bylo poskytnuto, a žalovaný je povinen věno žalobkyni vrátiti. Této povinnosti nezbavuje ho skutečnost, že manželství bylo rozloučeno z viny žalované. Poukazuje-li žalovaný na předpis § 1266 obč. zák., podle něhož by měl nárok na plné dostiučinění, přehlíží, že toto plné dostiučinění neznamená nic jiného, než náhradu škody v rozsahu uvedeném v §u 1323 obč. zák. a že by tudíž byl povinen, by ve sporu uvedl a prokázal, v čem jeho škoda nebo jinaká újma majetková záleží. Škodu takovou nelze spatřovati v tom, že žalovaný musí vrátiti věno, když manželské spolužití bylo rozlukou zrušeno, účel věna zanikl a žalovanému nehrozí nebezpečí, že by byl povinen své bývalé manželce poskytovati výživné. Vycházel-li tudíž prvý soud z právního předpokladu, že žalovaný drží věno od rozluky manželství bezdůvodně a jest povinen je vrátiti, posoudil v té příčině věc správně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného a uvedl v otázkách, o něž tu jde v — Čís. 6703 —
91
důvodech:
Žalovaný dovolává se ve třech směrech: I. pokud jde o částku 8.891 Kč 53 h, vyloučenou ve druhé stolici ze započtení, II. pokud jde o věno 25.000 Kč. V onom směru vytýká odvolacímu rozsudku rozpor se spisy a nesprávné posouzení právní. Je mu spisům nižších stolic odporujícím předpokladem skutkovým, položeným odvolacímu rozsudku za základ v jeho podstatné části, údaj napadeného rozsudku, že »mezi stranami není sporu o tom, že žalovaný vedl správu domu čp. 149. ve V. ode dne 21. března 1922, kdy byl dům koupen, až do dne 13. června 1925, kdy vyslovena byla rozluka manželství.« Dovolatel tvrdí, že tento předpoklad odporuje zjištění prvého soudu, druhou stolicí převzatému, že nic takového není ve spisech, že jde zřejmě o pouhou domněnku druhé stolice, ničím neodůvodněnou a spisům odporující. Že v důsledku toho jsou v rozporu se spisy i další předpoklady druhé stolice, že žalovaný bral ze jmění žalobkyně užitky, zejména úroky a nájemné, z nichž zaplaceny byly náklady na opravu domu, znalečné a útraty právního zastupování. Že ostatně netvrdí ani napadený rozsudek, že spravoval celé jmění žalobkyně, nýbrž uvádí jenom — arci prý v rozporu se spisy — že spravoval dům, že však není odůvodněno v řečeném rozsudku, že bral užitky z ostatního jmění žalobkyně, zejména úroky. Není tím podle čís. 3 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací opodstatněn. Napadený údaj odvolacího rozsudku, pokud není ve skutečnosti právním, z předpisu §u 1239 obč. zák. odvozeným závěrem, tedy pokud jde o skutkovou stránku tohoto údaje, neodporuje spisům, neboť ve příčině časového rozpjetí bylo skutečně nesporno, že dům koupen byl stranami dne 21. března 1922 a že manželství stran bylo rozloučeno dne 13. června 1925. Podle §u 1238 obč. zák. platí, pokud tomu manželka neodporovala, právní domněnka, že svěřila muži jako svému zákonnému zástupci správu svého volného jmění. Přihlédne-li se ku přednesu stran, patrno, že skutečně se zřením na předpis §u 1238 obč. zák. nebylo sporu mezi stranami, že dovolatel jako manžel a zákonitý zástupce žalobkyně vedl správu domu čp. 149 ve V. ode dne 21. března 1922, kdy byl dům koupen, až do dne 13. června 1925, kdy vyslovena byla rozluka manželství a kdy tato zákonitá správa pominula zánikem manželství stran. Pak ovšem nejsou v rozporu se spisy ani další dovolatelem napadené předpoklady, jež ani nejsou převážně skutkovými, nýbrž jsou v podstatě právními závěry. Z důvodů odvolacího rozsudku je také zřejmo, že tento rozsudek zjišťuje, že dovolatel nespravoval pouze společný dům, nýbrž spravoval celé jmění žalobkyně jako její manžel. Prováděje v témže směru na druhém místě podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací, tvrdí dovolatel, že následkem jím tvrzených rozporů se spisy dospěl odvolací soud ku nesprávnému úsudku právnímu ohledně shora řečených výloh a že vykládá předpis §u 1239 obč. zák. nesprávně. Míní, že, když bylo zjištěno, že veškeré výlohy za opravy domu, znalečné a náklady s právním zastupováním spojené byly přesunuty nájemním soudem na nájemníky, a že se tyto výlohy vracejí žalobkyní ve zvýšeném nájemném, nemůže položka výloh, na žalobkyni připadající v penízi 8.891 Kč 53 h. býti počítána do výloh správy domu jako položka pa- — Čís. 6703 —
92
sivní, nýbrž jenom jako průběžná, že totiž tato položka nebyla vyrovnána nějakým příjmem minulým, nýbrž bude teprve úplně vyrovnána žalobkyni budoucím, nájemním soudem k tomu zvláště ustanoveným, příjmem. Že by podle napadeného rozsudku žalobkyně brala zvýšenou činži bezdůvodně, kdyby nenesla výlohy s ním stejným dílem, a že i, když by vedl správu domu a jejího majetku, nemohla býti tato položka vyrovnána z nějakých příjmů, když byla přesunuta na nájemníky, neboť takové dvojí vyrovnání jedné a téže položky je vyloučeno, a nemůže ohledně tohoto zvláštního případu piatiti předpis §u 1239 obč. zák., jenž se zřetelem na doslov musí býti vykládán ve prospěch manžela spravujícího manželčino jmění. Že v tomto případě nejde o vyúčtování užitků, nýbrž o mimořádné výlohy, většinou investice, jimiž byl dům zhodnocen, že jenom s menší částí šlo o opravy domu, V druhé řadě v témže směru spatřuje nesprávné posouzení právní v právním závěru druhé stolice, že bylo jeho povinností v rozepři, by tvrdil, že úroky a nájemné nestačily na úhradu správních výloh. Dovolatel míní, že nejprve žalobkyně by musila tvrditi a prokázati, že bral z jejího jmění nějaké užitky, a že by pak teprve mohlo býti mluveno o vyúčtování správních výloh, neboť podle §u 1230 obč. zák. jen tehdy bylo by možno správní výlohy považovati za vyrovnané, kdyby manžel bral skutečně nějaké užitky. Není tím podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací opodstatněn. Chce-li manžel vymáhati na manželce náhradu toho, co jako správce jejího majetku vložil ze svého do statku, musí napřed složití účet ze správy. Jelikož se tak nestalo, právem uznal odvolací soud, že námitka započtení, pokud jde o právní výlohy 8.891 Kč 53 h, nemá ani skutkového, ani právního základu, když nebylo dovolatelem dokázáno, ba ani tvrzeno, že užitky ze jmění žalobkyně nestačily na úhradu právních výloh, pokud se týče, když dovolatel napřed nesložil účtu ze správy. Dovolatelovo tvrzení, že důkazní břímě tížilo po této stránce žalobkyni, nemá opory v předpisu §u 226 c. ř. s. Měla by tedy i okolnost, že veškeré výlohy za opravy domu, znalečné a náklady s právním zastupováním spojené byly přesunuty nájemním soudem na nájemníky, a že se tyto výlohy vracejí žalobkyni ve zvýšeném nájemném, jenom tehdy pro tuto rozepři o dovolatelem ku započtení namítaný protinárok právní význam, kdyby z účtu dovolatelem složeného bylo zřejmo, že částky dovolatelem přijaté jako užitky ze žalobčina jím spravovaného jmění nestačily ku zaplacení správních výloh.
V druhém směru vytýká dovolatel odvolacímu řízení neúplnost a odvolacímu rozsudku nesprávné posouzení právní. Podle čís. 2 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací spatřuje v tom, že v odvolacím řízení nebyl proveden důkaz výslechem stran o tom, že věno bylo za manželství úplně spotřebováno. Dovolatel míní, že, když věno je určeno podle §u 1218 obč. zák. к ulehčení nákladů, spojených s manželským společenstvím, vyplývá z toho, že může býti i spotřebováno na tyto náklady, a, je-li spotřebováno, že odpadá povinnost ku jeho vrácení. Není tím podle čís. 2 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací opodstatněn, neboť okolnost, o které je dovolatelem postrádán důkaz výslechem stran, je pro rozsouzení této rozepře nerozhodná. I po právní stránce dostalo se sporné věci v tomto směru právního posouzení správného, dovolací soud — Čís. 6704 —
93
sdílí proto správné a zákonité důvody odvolacího rozsudku a dovolatele k nim poukazuje. Okolnost, že se dovolatel stal v tomto případě vlastníkem věna, záležejícího v peněžité hotovosti (§ 1227 obč. zák.), nesprošťuje ho v §u 1229 obč. zák. uvedené povinnosti. Nelze dovolateli přisvědčiti, že se stal vlastníkem věna až do své smrti, jeho poukaz ku §u 1229 obč. zák. není případný, naopak vyplývá z právní povahy a zákonitého účelu věna (§ 1218 obč. zák.), že vlastnictví manželovo trvá jen tak dlouho, pokud trvá manželství, že tedy vlastnictví jeho v tomto případě zaniklo povolenou rozlukou. Zánikem manželství a tím také zánikem účelu, jemuž mělo podle §u 1218 obč. zák. sloužiti, stalo se věno, dané v hotovosti, a tudíž do vlastnictví manželova podle §u 1227 obč. zák. přešlé, manželčinou pohledávkou, manželka může se domáhati restituce tantumdem ejusdem generis (jako při zápůjčce), neboť dáno-li bylo věno v penězích, anebo v jiných věcech zastupitelných, uskutečňuje se tím nepravé požívání, manžel stává se sice vlastníkem věna, ale s právě uvedenou povinností restituční. Proto nemůže namítati, že věno spotřeboval, a tím ovšem zmařil zákonitý účel podle §u 1218 obč. zák. Předpisu §u 1266 obč. zák., znamenajícího, že nevinnému manželi přísluší náhrada škody, jež mu vzešla rozlukou, že tedy vinný manžel musí ho odškodniti za vše, co mu ušlo rozlukou, by byl majetkově postaven tak, jako kdyby se nestala rozluka a dosud trvalo manželství, nemůže se dovolatel dovolávati přes to, že manželství bylo rozloučeno z výhradné viny žalobkyně, poněvadž v rozepři neprokázal, ba ani netvrdil, v čem by jeho škoda, nebo jinaká jeho újma spočívala, jmenovitě neprokázal, že mu něco ušlo rozlukou, což už odvolací soud nejen rozpoznal zcela správně, ale také právem poukázal к tomu, že škodu, nebo újmu nelze spatřovati v restituční povinnosti dovolatelově, když, jak bylo vylíčeno, jeho vlastnictví ku věnu bylo vlastnictvím svého druhu, a když věno je podle §u 1218 obč. zák. účelovým jměním, které nemůže býti odňato účelu, jemuž slouží podle zákona. Tvrdí-li dovolatel, že má dále povinnost poskytovati výživu, výchovu a zaopatření dítěti z jejich manželství zrozenému, přehlíží, že to jest podle §u 141 obč. zák. jeho samostatnou povinností, která nemůže býti ztotožňována s povinnostmi manžela vůči manželce. Ostatně není opory ve spisech pro dovolatelovo tvrzení, že se restitucí věna zhorší jeho majetkové poměry, nehledí-li se ku právní neudržitelnosti tohoto názoru, neboť věno nepřestalo tím, že přešlo do dovolatelova vlastnictví, býti zvláštním, jenom manželského společenství a jeho ulehčení se týkajícím jměním.

Citace:

Čís. 6703. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 116-121.