Čís. 7022.

Soudu jest §em 154 konk. ř. umožněno, by kromě zákonitosti nuceného narovnáni přezkoumal věcně též jeho účelnost a by v zájmu ochrany menšiny věřitelů bez ohledu na zvláštní zájmy většiny a jejích vůdčích jednotlivců odepřel potvrditi vyrovnání, jež by věřitelům přinášelo jen oběti a nehodnému dlužníku jen výhody.
Pokud jest s hlediska §u 154 čís. 2 konk. řádu odepříti potvrzení nuceného narovnání v úpadku. Okolnosti, v nichž lze spatřovali nepoctivé a lehkomyslné hospodaření úpadcovo, nemusí býti výhradnou příčinou toho, že se věřitelům v nuceném narovnání v úpadku nedostalo ani jedné čtvrtiny pohledávek.
(Rozh. ze dne 27. dubna 1927, R II 145/27.)
Soud prvé stolice potvrdil nucené narovnání v úpadku. Rekursní soud odepřel narovnání potvrditi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Ustanovením §u 154 konk. ř. jest umožněno soudu, by kromě zákonitosti nuceného narovnání přezkoumal věcně též jeho účelnost a v zájmu ochrany menšiny věřitelů, nedbaje zvláštních zájmů většiny a jejích vůdčích jednotlivců, odepřel potvrditi vyrovnání, jež by věřitelům přinášelo jen oběti a nehodnému dlužníkovi jen výhody, jakkoliv jinak narovnání vyhovuje předpisům zákona (srv. pamětní spis k úpadkovému řádu). Podle čís. 2 §u 154 konk. ř. lze odepříti potvrzení, neobdrží-li úpadkoví věřitelé třetí třídy ani jednu čtvrtinu svých pohledávek a je-li tento výsledek přičísti nepoctivému nebo lehkomyslnému hospodaření úpadcovu, zejména průtahu při zahájení úpadkového řízení. V nuceném narovnání stěžovatelovu dostalo se úpadkovým věřitelům třetí třídy minimální kvóty, podle §u 141 (2) konk. ř. přípustné, jejíž správné zapravení ani nebylo, jakkoliv to úpadce sliboval v osnově nuceného narovnání, zajištěno ručitelem. Stěžovatel proti zjištěním a důvodům rekursního soudu poukazuje na to, že, ačkoliv v roce 1925 byl stíhán exekucemi, uhradil vesměs pohledávky vymáhajících věřitelů a že tedy učinil zadost svým peněžním závazkům, že sice dne 9. března 1925 odstoupil se svou manželkou část své nemovitosti dětem, jejíž hodnota však stěží přicházela v úvahu při jeho obchodování, při čemž však nastupitelé převzali povinnost uhraditi pohledávku záložny ve V., že na jeho majetkovém stavu a platební schopnosti nic nezměnilo ani odstoupení jeho dalšího spoluvlastnictví ku jedné třetině domu ve V., poněvadž nastupitelka — jeho manželka — převzala к placení knihovně zajištěné pohledávky ve výši odstupní ceny 40000 Kč, a že domácí zařízení bylo od počátku vlastnictvím jeho manželky, jež i osobně ručí za pohledávku metropolitní kapituly v O. ve výši přes 100000 Kč, takže to vše není — Čís. 7022 —
759
v příčinné souvislosti s tím, že úpadkovým věřitelům se nedostalo úhrady aspoň 25%. Opožděné ohlášení úpadku ospravedlňuje tím, že, vzav návrh na vyrovnací řízení zpět, pokoušel se o mimosoudní vyrovnání, by s cizí pomocí poskytl věřitelům snad ještě vyšší kvótu, a, když toto úsilí ztroskotalo, nezbylo mu, než by dne 15. června 1926 navrhl vyhlášení úpadku. Tímto tvrzením nemůže však nijak vyvrátiti správnost důvodů rekursního soudu, pro něž na základě okolností jím zjištěných odepřel potvrditi vyrovnání. Stěžovatel nemůže popříti, že byl již v roce 1925 pronásledován exekucemi. Třebaže ještě zaplatil vymáhané pohledávky, nasvědčuje tato okolnost tomu, že úpadce již tehdy nemohl včas a řádně vyhověti svým platebním povinnostem. Přes to však v téže době, 9. března 1925, postoupil spolu se svou manželkou svým ještě nezletilým dětem část svého spoluvlastnictví k domu čís. 407 ve V. a nemůže ani nyní popříti, že přes to, že děti převzaly též část pohledávky rolnické záložny ve V., dostalo se jim ze jmění odstupitelů a tedy i ze jmění úpadcova darem na účet jejich dědických podílů z každé strany po 10000 Kč. Později notářským spisem ze dne 11. listopadu 1925, když již byla T-em podána žaloba o zaplacení 8500 Kč 85 h s přísl., odstoupil své manželce své zbývající spoluvlastnictví k domu čís. 407 v odstupní ceně 40000 Kč a, ač nastupitelka převzala současně knihovní dluh v téže výši (za předpokladu ovšem, že v udané odstupní ceně byla vyjádřena pravá hodnota), stvrdil v témže notářském spise, že manželka přinesla do manželství výbavu a že celé domácí zařízení jest jejím výhradným vlastnictvím, a bylo ustanoveno, že vše, co se pro domácnost a zařízení pořídí, ať se strany její neb jeho, má vždy býti pokládáno a státi se vlastnictvím manželky. Proto také exekuce T-а na základě rozsudku dne 2. prosince 1925 na onu žalobu vydaného byla zrušena, ježto k zabaveným předmětům byly manželkou a dcerou dlužníkovou ohlášeny vlastnické nároky, jak se také stalo v exekuci okresní nemocenské pokladny dne 30. ledna 1926. Bylo již uvedeno, že podle zjištěni rekursního soudu byl stěžovatel již v roce 1925 a 1926 ve více případech stíhán exekucemi, že však jen v některých případech ještě zaplatil, v jiných nikoli. Návrh ze dne 19. března 1926 na zahájení soudního vyrovnacího řízení vzal zpět dne 26. dubna 1926 a, ačkoliv již dne 19. března 1926 složil vyjevovací přísahu, podle níž byl silně předlužený, a podle seznamu jmění přiloženého k návrhu na vyrovnací řízení vykazoval předlužení okrouhle ve výši 33000 Kč, zažádal teprve dne 15. června 1926 o zahájení úpadkového řízení. Jak si stěžovatel podle zjištěného stavu věci počínal, nelze jeho jednání vůči věřitelům označiti jinak, než nepoctivým a lehkomyslným hospodařením a nelze ho ani ušetřiti výtky průtahu při zahájení úpadkového řízení. Jsa již stíhán exekucemi a ve stavu předlužení, postupoval manželce a nezletilým dětem majetkové hodnoty, prohlašoval, že co se i z jeho jmění pořídí pro domácnost a zařízení, má býti vlastnictvím manželky a konečně, jsa již v insolvenci, oddaloval zahájení úpadkového řízení. Jeho tvrzení, že soudně zavedené již řízení vyrovnací vzal zpět, protože se pokoušel, by se s věřiteli vyrovnal mimosoudně s kvotou případně pro ně ještě výhodnější, zůstává nedoloženým, neboť se mohl o to postarati, bylo-li mu to vůbec možno, také v soud- — Čís. 7023 —
760
ním řízení vyrovnacím. Okolnosti, v nichž lze spatřovati nepoctivé a lehkomyslné hospodaření úpadcovo, nemusí býti výhradnou příčinou toho, že věřitelům se v nuceném úpadkovém vyrovnání nedostalo ani jedné čtvrtiny pohledávek. Stačí, že spolu s jinými příčinami zavinily tento výsledek. Proto právem dlužno souhlasiti s přesvědčením rekursního soudu, že tento závadný postup úpadcův měl nepříznivý vliv na to, že úpadkoví věřitelé třetí třídy obdrželi v nuceném narovnání kvótu menší než 25%, dokonce jen kvótu podle zákona nejnižší. Nezasluhuje tedy stěžovatel, by se mu potvrzením nuceného narovnání v úpadku dostalo výhod za takové oběti úpadkových věřitelů, neboť toto narovnání není účelným a právem tedy rekursní soud odepřel potvrzení podle §u 154 čís. 2 konk. ř.

Citace:

Čís. 7022. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 784-786.