Čís. 7233.

Pozemková reforma.
Nevyhledává se, by před uvedením v držbu zabrané nemovitosti byla složena přejímací cena. Obdoby jiných zákonů o vyvlastnění nelze tu použiti.
Nárok Státního pozemkového úřadu z výpovědi jako exekučního titulu nepomíjí tím, že exekuce nebyla do určité doby provedena. Obdoby předpisů § 575, třetí odstavec, c. ř. s. a § 200 čís. 3, 282 ex. ř. nelze tu použiti.
Předpis § 863 obč. zák. neplatí pro styk s úřady.
(Rozh. ze dne 9. srpna 1927, R I 707/27.) — Čís. 7233 —
1227
K návrhu Státního pozemkového úřadu povolil soud prvé stolice exekuci vyklizením zabraných nemovitostí. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Pravda, že v jiných zákonech vyvlastňovacích, tak zejména v zákoně čís. 30/1878, upravujícím vyvlastnění k účelům železničním, jest nařízeno, by přejímací cena (odškodnění) byla složena před uvedením v držbu vyvlastněné nemovitosti. Avšak zákon náhradový takového předpisu nemá a to z dobrých důvodů, neboť v řízení o pozemkové reformě jest přejímatelem stát, jenž zajisté jest za přejímací cenu každému dostatečnou zárukou, takže vyvlastněný nemusí míti obavy, že by se mu jí nedostalo. Nelze tedy oněch jiných vyvlastňovacích zákonů zde obdobně použíti, nehledíc ani k tornu, že tu není mezery, jíž se vyžaduje k obdobnému použití jiných zákonů. Není tu mezery, neboť není pravda, že zákon náhradový neurčil dobu, kdy se má přejímací cena platiti, pokud se týče vypořádati a jak, neboť, co se zvláště týče přebytku připadajícího vlastníku, není předepsána výplata, nýbrž Státní pozemkový úřad může podle své vůle zapsati sumu tu do náhradové knihy. Předpisy o vypořádání přejímací ceny jsou §§ 29, 59—61, 70 náhr. zák. Náhradový zákon nemá předpisu o tom, že nárok Státního pozemkového úřadu z výpovědi jako exekučního titulu pomine, nebude-li exekuce do určité lhůty provedena, naopak § 20 (3) náhr. zák. má ustanovení, že, i když Státní pozemkový úřad lhůtu k vyklizení, což není ničím jiným, než lhůtou výpovědní, prodloužil, nicméně může exekuci kdykoli provésti, není tedy ani na výslovně udělené příročí vázán, a to proto, že jde o veřejnoprávní nárok nesmírné důležitosti, o provedení pozemkové reformy, která jest reformou sociální a nesmí býti v postupu svém ničím zdržována, takže udělil-li Státní pozemkový úřad, mylně zhodnotiv budoucí poměry, lhůtu proti těmto veřejným zájmům, nesmí jim to býti na škodu. Obdoba předpisů § 575 třetí odstavec c. ř. s. a § 200 čís. 3 a 282 ex. ř. nemůže tu míti místo, jak nejvyšší soud již vícekráte podrobně vysvětlil. Státní pozemkový úřad má právo vypověděné nemovitosti převzíti, kdy se mu to hodí a jak to postup jeho pracovního plánu vyžaduje a jeho pracovní síly umožňují. Že vypověděná strana musí v mezičasí řádně na vypověděných nemovitostech hospodařiti, je pravda, to jí právě ukládá zákon, ale nemůže z této své povinnosti vyvozovati právo na podržení nemovitosti a zánik výpovědi jako exekučního titulu, neboť převraceti povinnost ve svůj prospěch a vyvozovati z ní pro sebe právo, jež by v důsledcích svých povinnost tu rušilo, jak stěžovatel činí, není logické. Činil-li stěžovatel v mezičasí investice, dostane je nahraženy podle míry § 43 náhr. zák. Docela bezdůvodné je též dovozování stížnosti, že Státní pozemkový úřad se dané výpovědi »mlčky« vzdal. Pro úřady, t. j. pro úřední jednání neplatí předpis § 863 obč. zák., jak nejvyšší soud též již mnohokráte objasnil, neboť to je — Čís. 7234 —
1228
předpis pouze pro soukromoprávní styk, tedy zejména pro soukromoprávní smlouvy a jiná soukromoprávní prohlášení, kdežto Státní pozemkový úřad zastává zájmy veřejné. Avšak i kdyby na krásně platil, všecko to, co tu stížnost uvádí, není takovým nutkavým důvodem pro předpoklad vzdání se, jaký § 863 důrazně vyžaduje.

Citace:

Čís. 7233. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1252-1254.