Čís. 6833.

Pro rozsah nároku na věno jest rozhodnou doba, kdy byl nárok vznesen.
Při výměře výše věna dlužno vzíti za základ majetek obou rodičů.
Vyplacení věna nelze uložiti rodičům rukou společnou a nerozdílnou.
Při výměře věna nelze uložiti povinnost platiti úroky za dobu minulou.
(Rozh. ze dne 24. února 1927, R I 121/27.)
K žádosti provdané dcery uložil soud prvé stolice rodičům, by jí vyplatili věno 208.000 Kč rukou společnou a nerozdílnou. Rekursní soud k rekursům dcery a rodičů změnil napadené usnesení v ten rozum, že uložil rodičům vyplatiti věno 250.000 Kč rukou společnou a nerozdílnou do šesti měsíců.
Nejvyšší soud vyhověl dovol acím rekursům dcery a rodičů potud, že určil věno na 170.000 Kč, jež jsou do dvou měsíců povinni rodiče vyplatiti, otec 120.000 Kč a matka 50.000 Kč.
Důvody:
Manželé Jan a Marie V-ovi nemohou odpírati své manželské dceři Marii V-ové, provdané R-ové, věno z důvodu, že se provdala proti jejích vůli, když sami připouštějí, že dali svolení ke sňatku. Proč tak učinili, — Čís. 6833 —
336
nepadá na váhu, a jest i nedůležitým, že si Marie R-ová prý proti vůli rodičů učinila známost s nynějším svým manželem, раk-li jen vskutku se sňatkem souhlasili a souhlas ten před sňatkem dali. Ani výslovného souhlasu nebylo třeba, nehledíc к tomu, že alespoň Jan V. musil projeviti souhlas výslovně, poněvadž tehdy ještě nezletilá Marie R-ová sňatek jinak platně dojednati ani nemohla. Bez významu jest, že snad ženich a jeho rodiče prohlašovali, že nechtějí věna, neboť tito nebyli oprávněni jednati za žadatelku. Ale stěžovatelé V-ovi nemají pravdu ani v tom, že rozsah nároku na věno se posuzuje podle poměrů v čase, kdy sňatek byl sjednán, neboť ze znění zákona to neplyne najmě nedá se uhájiti mínění, že nárok na věno vzniká vejitím ve sňatek, již vzhledem k tomu, že § 1220 obč. zák. přiznává nárok na věno nevěstě, a že tudíž nárok na určení věna může býti uplatňován i před sňatkem (srov. rozh. sb. n. s. 273). Ale vyživovací povaha věna mluví zřejmě pro správnost názoru opačného, že totiž rozhodna jest doba, kdy byl nárok na věno činěn, pokud se týče žádost za určení věna na soud byla podána, jemuž přiklonil se Nejvyšší soud i v rozhodnutí uveřejněném ve sb. n. s. pod čís. 3576 a jimž právem se řídili nižší soudové. Bylo tedy právem vyšetřeno nynější jmění rodičů a jedině mohlo by se vytknouti, že nebylo zapotřebí přísného vypátrání jeho stavu (§ 1221 obč. zák.). Při vyměření výše věna sluší podle doslovu §u 1220 obč. zák. vzíti za základ majetek obou rodičů (viz slova zákona« »ein ihrem Stande und Vermögen angemessenes Heiratsgut«). Vzaly proto nižší soudy právem za základ jmění obou manželů V-ových zjištěné asi na 1,200.000 Kč. Uváží-li se, že žadatelka má ještě dva sourozence a že od rodičů již obdržela výbavu, která ,jak strany se dohodly, měla v době předání cenu 30.000 Kč, jest věno stavu a jmění rodičů přiměřené stanoviti na 170.000 Kč a bylo proto ve směru tom vyhověno dovolacímu rekursu manželů V-ových. Manželé tito stěžují si však právem i proto, že vyplacení věna bylo jim uloženo rukou společnou a nedílnou, ačkoliv ze znění §u 1220 obč. zák. a z citování §§ 141—143 obč. zák. v něm vyplývá, že zákon jak již shora bylo naznačeno, pokládá zřízení věna za výron povinnosti děti živiti a zaopatřiti, z čeho plyne, že povinnost, zříditi věno, jest souběžná s povinností vyživovací, jež uložena jest předkům manželské dcery uvedeným v §§ 141—143 obč. zák., ale nikoliv všem společně, nýbrž v tom pořadí, v němž tito předkové jsou zavázáni starati se o výživu dítěte, tudíž před všemi jinými nejdříve manželskému otci a pak teprve matce. Bylo proto i v tomto směru vyhověno stížnosti manželů V-ových a uloženo podle zjištěného majetku jejich Janu V-ovi, by vyplatil své dceři Marii R-ové na věno 120.000 Kč a Marii V-ové, by připlatila ze svého 50.000 Kč. Tím jest i vyřízena stížnost Marie R-ové, pokud se dotýká výše věna. Neodůvodněna jest její stížnost i ohledně úroků, neboť věno jest platiti teprve, až povinnost je platiti byla soudem určena, a znamenalo by přiznání úroků za dobu minulou jen zřízení většího věna. Ale pravdu má stěžovatelka, pokud vytýká, že věno podle napadeného usnesení má býti vyplaceno teprve do šesti měsíců, zejména když žádost byla podána dne 23. května 1925 a rodiče měli tedy dosti času, učiniti ve směru tom potřebná opatření a bylo dobu plnění zkrátiti na dva měsíce.

Citace:

Čís. 6833. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 361-362.