Čís. 7035.

Odmítl-li soud prvé stolice žalobu ihned sám od sebe pro nepříslušnost soudu anebo pro nepřípustnost) pořadu práva, rekursní soud však k žalobcovu rekursu, zrušiv usnesení prvého soudu, mu nařídil, by o žalobě zahájil zákonné řízení, není žalovaný oprávněn k dovolacímu rekursu, třebas usnesení rekursního soudu, neprávem, mu bylo doručeno. Bylo-li žalovanému usnesení rekursního soudu doručeno proto, že mu byly usnesením tím uloženy útraty, jest sice k dovolacímu rekursu oprávněn, tento jest však vzhledem k §u 528 c. ř. s. nepřípustný.
(Rozh. ze dne 4. května 1927. R I 362/27.)
Soud prvé stolice odmítl a limine žalobu podle §u 35 ex. ř., ježto prý směřuje proti exekučnímu titulu podle §u 1 čís. 13 ex. ř. a bylo tudíž námitky podati u příslušného úřadu. Rekursní soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že uložil soudu prvé stolice, by bez ohledu na odmítací důvod zahájil o žalobě zákonné řízení.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs žalovaného.
Důvody:
Odmítl-li soud prvé stolice žalobu ihned sám od sebe (a limine) pro nepříslušnost anebo nepřípustnost pořadu práva, rekursní soud však k žalobcovu rekursu, zrušiv usneseni soudu prvé stolice, tomuto nařídil, — Čís. 7036 —
785
by o žalobě zahájil zákonné řízení, netýká se toto rozhodnutí procesních zájmů žalovaného, jemuž žaloba ještě vůbec nebyla doručena a jenž podle druhého odstavce §u 239 c. ř. s. má ohlásiti ony námitky teprve při prvém roku, nikoliv v dovolacím rekursu proti řečenému usnesení rekursního soudu, jelikož jde o rozhodnutí ve smyslu druhého odstavce §u 427 c. ř. s., nemá se usnesení rekursního soudu vůbec doručiti žalovanému, který tedy к podání dovolacího rekursu ani není formálně oprávněn. (Viz Dr. Neumann, komentář k с. ř. s., 1914, str. 1319 a rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 7. března 1900, čís. 3096, Právník 1902, str. 21). V případě, o nějž jde, doručil soud prvé stolice žalované obci usnesení rekursního soudu snad proto, že tento, ačkoliv spor vůbec ještě nebyl zahájen ve smyslu §u 232 c. ř. s., uložil žalované náhradu útrat, a proto nelze jí upříti formálního oprávnění k podání dovolacího rekursu, který ovšem je nepřípustný, a to co do výroku rekursního soudu o útratách podle §u 528 c. ř. s. a jinak proto, že příkaz rekursního soudu, by soud prvé stolice o žalobě žalované obci ještě nedoručené, zahájil zákonné řízení proti ní, již před doručením žaloby nebylo lze považovati za stranu na sporu súčastněnou, vzhledem k ustanovení prvého odstavce §u 230 c. ř. s. neznamená nic jiného, než příkaz, by byl položen rok. Tento příkaz nepodléhá však podle druhého odstavce §u 130 c. ř. s. zvláštnímu prostředku opravnému, (Viz rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 423 a 2108 sb. n. s., Dr. Franz Klein, Vorlesungen über die Praxis des C. P. str. 287 a násl, a Dr. Neumann, Komentář k с. ř. s. k §u 130). Bylo proto dovolací rekurs jako nepřípustný odmítnouti, což podle §§ 523 a 528 c. ř. s. měly učiniti již soudy nižších stolic.

Citace:

Čís. 7035. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 810-811.