Čís. 6888.

Pokud se nemůže schovanec domáhati na pěstounu úplaty za služby, jež mu konal v hospodářství.
(Rozh. ze dne 9. března 1927, Rv II 133/27.)
Žaloba schovance proti pěstounovi o zaplacení mzdy za práce čeledínské byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce požaduje na žalovaném 18.000 Kč jako mzdu za práce, které konal v jeho polním hospodářství od roku 1916, kdy mu bylo 14 let, až do svého odchodu od žalovaného, dne 30. června 1926. Nárok na mzdu předpokládá služební smlouvu. Že taková smlouva nebyla výslovně ujednána, o tom není sporu. Mohlo k ní dojíti ovšem také mlčky, totiž podle §u 863 obč. zák. takovým jednáním stran, které při uvážení všech — Čís. 6888 —
458
okolností nepřipouští jiného rozumného výkladu, po případě podle domněnky dřívějšího doslovu §u 1152 obč. zák., že kdo objednává nějakou práci, o tom se předpokládá, že projevil i ochotu zaplatiti přiměřenou mzdu. Ale jak nejvyšší soud již opětně odůvodnil, zvláště také v uveřejněných rozhodnutích čís. 2134 a 5684 sb. n. s., nelze předpokládati takové vůle stran a přiznati nárok na mzdu, jde-li o práce konané schovancem v hospodářství jeho pěstouna. Ani vylíčené okolnosti souzeného případu, ani všeobecné dovolací vývody žalobcovy nejsou způsobilé, by přesvědčily o nesprávnosti dosavadního rozhodování. Žalovaný ujal se jako nejbližší příbuzný žalobce a jeho bratra, když ve věku sedmi a pěti let úplně osiřeli, přijal je do své domácnosti, a živil je od té doby ze svého, ač zdědili po rodičích majetek, ze kterého mohla býti výživa placena. Náleželo k výchově, že žalobce byl již za své nedospělosti žalovaným jako hlavou rodiny zaměstnáván při hospodářství, a nemůže býti sporu o tom, že v těchto letech neuhradil ještě náklady výživy svou prací. V rodině žalovaného zůstal až skoro do 24. roku svého věku, tedy také ještě po plnoletosti, když mu nemohlo býti již neznámo, že má právo živiti se samostatně, a když mohl takové rozhodnutí bez obtíží uskutečniti. Nesprávným by bylo tvrzení, že v těchto letech nedostával za své služby úplaty. Úplatu dostával tím způsobem, že žalovaný uhražoval v oněch letech všechny jeho životní potřeby, ba dal jej na svůj náklad vyučiti i šoférem, jako by byl členem rodiny. Postavení placeného čeledína může býti v leckterém směru výhodnější než postavení podřízeného člena rodiny, konajícího čeledínské práce, má však proti němu i své nevýhody, a to i po stránce ryze hmotné, tím více po stránce ideální a společenské. Jestliže žalobce zůstal u žalovaného v dřívějším postavení i potom, když dorostl let, v nichž mohl samostatně rozhodovat o svém zaměstnání, dával patrně tomuto postavení přednost, než aby pracoval za mzdu v cizích službách. Ani u žalovaného nelze předpokládati vůli platiti žalobci za práce konané v jeho hospodářství mimo to, co mu poskytoval jako členu rodiny, ještě mzdy jako najatému čeledínovi, a to tím méně, když z přednesu samého žalobce neplyne, že by žalovaný byl potřeboval pro své hospodářství placeného čeledína, kdyby nebyl jej zastával žalobce, a když žalovaný to popírá, poukazuje na to, že má k obdělávání svých 13 ha půdy devět vlastních dětí a zaměstnává mimo to služebnou. Tvrzení, že by zamítnutí žaloby vedlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, nemá již z tohoto důvodu ve spisech opory. Mimo to musí se celá doba pobytu žalobcova v domě žalovaného posuzovati jako celek, a tu nemůže býti pochybností, že byla i ku značnému prospěchu žalobce, neboť umožnila, že jeho dědictví po rodičích nebylo dotčeno. Ustanovení §u 186 obč. zák., že pěstouni nemají nároku na náhradu útrat výživy, jest ustanovením práva rodinného, a nelze z něho dovozovati, že by schovanec od toho okamžiku, když svou činností v pěstounově hospodářství vydělá více než činí útraty jeho výživy, měl nárok na mzdu. To by se příčilo mravnímu základu poměru pěstouna ke schovanci, ale i právnímu citu. Že to právní řád nechce, naopak ve shodě s mravním řádem předpokládá povinnost schovance, by podle svých sil byl pěstounu užitečným, plyne — Čís. 6889 —
459
z dekretu dvorské kanceláře z 1. dubna 1813, čís. 32 sb. z. pol., že pěstouni dětí, odevzdaných jim z nalezince k výživě, mohou je ponechati ve svém domě do jejich 22. roku a používati při svém hospodářství neb řemesle. Neprávem zakládá žalobce svůj nárok konečně na tvrzeném opětovném slibu žalovaného, že bude žalobce a jeho bratra chovat jako vlastní děti a že jim později přenechá část svých pozemků. Takový slib, i kdyby byl prokázán, jest příliš neurčitým, než aby byl právně závazným, neb aby v něm mohl býti spatřován slib mzdy za konané služby. Může býti hodnocen jenom jako další důsledek rodinného poměru mezi spornými stranami, na žalobcově straně pak jako pohnutka, která přispěla k tomu, by zůstal v domě žalovaného, ale nebyvší učiněna podmínkou konaných prací, nemá podle § 901 obč. zák. právního významu. Pokus žalobce dovoditi v dovolání, že třebas nebyla slíbena určitá výměra pozemků, přece slib nebyl neurčitý, poněvadž výměra by prý se snadno zjistila podle hospodářských zvyklostí, stroskotal, neboť on sám není s to ani přibližně říci, kdy a na jaký kus pozemku’by si mohl osobovati nárok.

Citace:

Čís. 6888. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 483-485.