Čís. 6931.

Předpis §u 14 ex. ř. čelí zbytečnému hromadění exekučních prostředků i v tom případě, je-li k vydobytí téhož nároku podáno postupné
35* — čís. 6931 —
548
několik exekučních návrhů obsahujících různé exekuční způsoby. Za základ výpočtu, zda povolená již exekuce stačí, lze vzíti odhad zabavených věcí při výkonu dřívější exekuce výkonným orgánem. Soud povolující exekuci má přihlížeti z úřadu ke zbytečnosti podaného exekučního návrhu již před početím exekuce a zanedbal-li tuto povinnost, jest na rekursním soudu, by tak učinil.
(Rozh. ze dne 24. března 1927, R I 218/27.)
K návrhu vymáhajícího věřitele, by byla povolena proti společníkům veřejné obchodní společnosti exekuce zabavením, uschováním a prodejem movitostí, cenných papírů a vkladních knížek jakož i zabavením pohledávky dlužníků a přikázáním jí k vybrání, soud prvé stolice exekuci povolil, ač pro týž nárok byla již povolena a s úspěchem vykonána exekuce proti veřejné obchodní společnosti, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Z exekučního návrhu samého a z navrženého usnesení bylo vidno, že exekuční titul jest totožným s oním v exekuční věci E XIII 3457/26 a že se v obou případech jedná o tutéž pohledávku vymáhající strany. Podle §u 14 ex. ř. jest ovšem dovoleno, použiti současně několika exekučních prostředků, povolení však jest omeziti na některé prostředky exekuční, jde-li z exekučního návrhu na jevo, že již jeden nebo několik z navrhovaných exekučních prostředků stačí k uspokojení vymáhajícího věřitele. Tato zásada platí též pro exekuční návrhy, které nebyly podány současně, nýbrž posloupně. V projednávaném případě bylo ve prospěch pohledávky vymáhající strany již dne 2. listopadu 1926 nabyto zástavního práva přístupem k předchozím zabavením položek 2, 4—16 zájemného protokolu a mimo to zabavením přístroje v domnělé hodnotě 3000 Kč. Vymáhající strana má tudíž na tomto přístroji zástavní právo, které pozdějším věřitelům předchází a bylo proto za to miti, že pohledávka vymáhající strany byla tím kryta. Tato skutková podstata musila též vymáhající straně býti známa, poněvadž pro ni advokát osobně při výkonu zabavení dne 2. listopadu 1926 intervenoval. Opětná exekuce proti společníkům firmy H. byla proto zbytečná a neuvedla vymáhající strana ve své žádosti vůbec okolnosti, proč opětnou exekuci navrhuje a které důvody tento postup ospravedlňují. Následkem toho bylo vzhledem k §u 14 ex. ř. zamítnouti návrh vymáhající strany a vyhověti důvodnému rekursu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud dolíčil v podstatě správně, proč k uspokojení vymáhajícího věřitele stačí exekuce povolená pod sp. zn. E XIII 3457/26 okresního soudu v T. Vývody dovolacího rekursu nijak nevyvracejí správné důvody jeho usnesení. Zejména nemají pravdu v tom, že § 14 ex. ř. má zřejmě na mysli jen omezení exekuce, ale nikoli zamítnutí návrhu na její povolení. Předpis §u 14 chce čeliti hromadění exekučních prostředků — Čís. 6932 —
549
vůbec. O takové hromadění jde však také, když k vydobytí téhož nároku je podáno postupně několik exekučních návrhů obsahujících odlišné způsoby exekuční, takže exekuce nemá býti ani povolována, když je navrhováno zřejmě zcela zbytečně více exekučních způsobů (srv. rozh. č. 6193 sb. n. s.). Nezáleží na tom, že nejde o exekuci proti téže povinné straně, nýbrž o jinou exekuci proti jiné osobě. Nejvyšší soud dolíčil právě v rozhodnutí čís. 1125, jehož se vymáhající věřitel dovolává, že vedení exekuce na jmění veřejných společníků veřejné obchodní společnosti je vlastně jen rozšířením exekuce vedené na jmění společnosti jako povinné strany. Nelze proto také v zamítnutí exekučního návrhu proti veřejným společníkům spatřovati odmítnutí spoluručení veřejných společníků ze zákona, neboť zamítnutí to nemá příčinu v názoru, že veřejní společníci neručí, nýbrž jen v úsudku, že exekuce proti nim je zbytečná pro zřejmě kladný výsledek exekuce zahájené již proti společnosti. Konečně není také pravda, že napadené usnesení žádá, by se vymáhající věřitel uspokojil s odhadem zabavených věcí při výkonu exekuce výkonným orgánem. Rekursní soud klade odhad ten jen za základ svému výpočtu, zda povolená již exekuce stačí, a činí tak právem, když vymáhající věřitel ani nepodal stížnosti do výkonu exekuce (§ 68 ex. ř.) ani se nepokusil odůvodniti ve svém exekučním návrhu, o jehož zamítnutí jde, proč se domáhá nové exekuce. Správné jest, že povinná strana může se domáhati sama omezení exekuce podle §u 44 ex. ř., než to nevylučuje, by soud, jenž exekuci povoluje, nepřihlížel podle §u 14 ex. ř. z úřední moci ke zbytečnosti návrhu již před početím exekuce, a by tak učinil na jeho místě soud rekursní, když to omeškal, a povinná strana napadá již usnesení, povolující zbytečnou exekuci — nehodlajíc čekati, až bude moci navrhnouti omezení exekuce zbytečně povolené a provedené.

Citace:

Čís. 6931. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 573-575.