Čís. 6826.

Pozemková reforma.
Státní nemovitý majetek není sice zabrán, jest však předmětem převzetí Státním pozemkovým úřadem a následkem toho předmětem přídělu, při čemž mají platnost všechny předpisy náhradového zákona o převzetí, zejména ohledně osob hospodařících na státní půdě. Pachtýř nemůže se najmě odvolávati na to, že stát jest zavázán ponechati mu půdu až do vypršení smluvené pachtovní doby, aniž může proti výpovědi uplatňovat» domnělý nedostatek souhlasu vlády.
(Rozh. ze dne 23. února 1927, R II 36/27.)
Proti výpovědi Státního pozemkového úřadu, dané pachtýři, namítl vypovězený ve stížnosti najmě, že nejde o majetek zabraný, nýbrž o majetek, jehož vlastníkem jest Československý stát. Rekursní — Čís. 6826 —
325
soud rekursu nevyhověl. Důvody: Jest sice pravda, že nejde o majetek zabraný, nýbrž o majetek, jehož vlastníkem jest Československý stát. Avšak ani náhradový zákon, ani žádný jiný zákon o pozemkové reformě neobsahuje zvláštních ustanovení pro výpovědi z hospodaření na majetku státním, takže nutno použiti zde předpisů pro výpověď z části I c) náhradového zákona. Rovněž tak nelze přihlížeti k důvodu stížnosti, pokud vytýká, že Státní pozemkový úřad neopatřil si k výpovědi souhlasu vlády. Podle §u 20. náhradového zákona jest stížnost proti výpovědi přípustná jen z důvodů, že nebylo šetřeno ustanovení zákona v části I c), ustanovení, že ke zcizení (převzetí) státního majetku pozemkového k účelům zákona ze dne 30. ledna 1920 čís. 81 Sb. z. a n. jest potřebí souhlasu vlády, obsaženo jest v §u 37 náhradového zákona, takže ustanovení §u 20 náhradového zákona, připouštějící stížnost proti výpovědi na § 37 zákona se nevztahuje a nemůže stěžovatel ve své stížnosti dovolávati se nedostatku souhlasu vlády.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Zákon záborový praví v §u 1 že stát zabírá velký majetek pozemkový, je tedy stát podmětem práva záborového a nemůže zároveň býti podmětem odpovídající právu tomu povinnosti, majetek státní není zabrán. S tím souhlasí též § 3 záb. zák., dle něhož ze záboru jest vyňat majetek zemí, okresů a obcí, neboť o majetku státu neučiněna tu stejná zmínka právě jen proto, že vyloučení jeho ze záboru plyne již z ustanovení §u 1. Ale jakkoli není státní majetek zabrán, jest přece předmětem převzetí Státním pozemkovým úřadem a následkem toho předmětem přídělu, neboť Část III b) náhr. zák. nadepsaná »o převzetí za náhradu 1. Majetek státu« stanoví v §u 37, že souhlasu vlády jest zapotřebí, by pozemkový úřad převzal státní majetek pozemkový a provádí se toto ustanovení v následujících předpisech §§ 38—40. Rozumí se samo se- bou, že převzatou státní půdu může, ba má pozemkový úřad přiděliti, neboť to je právě jeho úkolem, by provedl pozemkovou reformu to jest přiměřenější a sociálně spravedlivější distribuci půdy, než jak posud volným vývojem se stalo. Jestliže totiž Státní pozemkový úřad přejímá půdu od státu, jest samozřejmé, že ne proto, by si ji zase na dále ponechal stát, vždyť tu by převzetí naprosto třeba nebylo, když by se vlastník nezměnil a změniti neměl, nýbrž zcela patrně proto, by ji přímo uchazečům o půdu přidělil anebo jinak к transakcím v pozemkové reformě se naskýtajícím užil. Proto nevadí pranic, že § 1 zák. příd. praví, že Státní pozemkový úřad přiděluje »zabranou a převzatou« půdu, neboť tím jen myslí pravidelný případ. Ostatně náhradový zákon, jenž mluví o převzetí státního majetku, je pozdější než zákon přídělový, a jest tedy předpisy §u 37 a násl. náhr. zák. přiměřeně ve svém znění derogován i § 1 příď. zák., takže ho nyní čisti sluší »Převzatou půdu . . . přidělí pozemkový úřad.« Zákon jen proto neučinil státní majetek předmětem záboru, že by to bylo nejen nelogické a pojmově nemožné, by stát zabíral — Čís. 6826 —
326
sám vlastní majetek, když přece již mocí svého vlastnického práva můžе s ním naložiti dle své libosti a tedy také užiti ho k přídělu, nýbrž, že by tо bylo i prakticky docela zbytečné, protože právě může ho dáti dobrovolně Státnímu pozemkovému úřadu k účelům pozemkové reformy k disposici. Nedostatek zabranosti není tedy u státního majetku nikterak překážkou převzetí Státním pozemkovým úřadem a přídělu, a, раk-li tedy zákon převzetí, jež ovšem jest v poměru Státního pozemkového úřadu ke státu aktem pouze formálním, majícím za účel, by disposice z ministerstva zemědělství (celé vlády) přešla na Státní pozemkový úřad, dopouští, jest tím řečeno, že tu mají platnost všecky předpisy náhradového zákona o převzetí, jež se týkají poměru Státního pozemkového úřadu k osobám třetím, rozdílným od státu, tedy zejména k osobám hospodařícím na státní půdě z důvodu jakéhokoli jiného práva než vlastnického, zejména tedy pachtovního, užívacího a pod. Podléhá tedy i pachtýř státní půdy Státním pozemkovým úřadem převzaté výpovědi z hospodaření dle §u 12 a násl. náhr. zák., tak jako pachtýř zabrané půdy soukromé a jako u této nevadí, že pachtýřovo právo podle smlouvy pachtovní má trvati ještě třeba řadu let a převzetím tedy bude předčasně zrušeno, nevadí to ani při pachtované státní půdě, a i pachtýř státní půdy musí si nechati libiti toto předčasné zrušení zrovna tak, jako pachtýř zabrané půdy soukromé, neboť není důvodu, by měl před pachtýřem půdy soukromé výsadu neb výhodu, protože, jakmile vláda Státnímu pozemkovému úřadu půdu státní k účelu pozemkové reformy odevzdala a disposici nad ní naň přenesla, jest i on v témž poměru jako pachtýř zabrané půdy soukromé t. j. rozhoduje už jen zájem pozemkové reformy a nic jiného, i musí proto i on stejně ustoupiti jako každý jiný. Nemůže se tedy stěžovatel odvolávati na to, že stát jest vázán obligačně (pachtovní smlouvou), ponechati mu půdu až do vypršení smluvené pachtovní doby, neboť k tomu jest právě výpověď z hospodaření, by tato stěžovatelova práva obligační odstranila, jako má ten účel i výpověď pachtýři zabrané půdy soukromé. Tím, že Státní pozemkový úřad státní půdu od vlády jednající tu jménem státu, tedy vlastně od státu převezme, je to tak, jakoby stát se tu stal jako vlastník půdy osobou třetí, jakoby se rozdělil na dvě osobnosti, z nichž jednu zastupovala vláda a druhou zastupuje Státní pozemkový úřad, a jde pak už jen o poměr Státního pozemkového úřadu k pachtýři a jiným třetím osobám, kdežto poměr státu (vlády) jako vlastníka k třetím osobám ustupuje naprosto do pozadí ztráceje na dále všechen význam. Otázka souhlasu vlády ku převzetí státní půdy Státním pozemkovým úřadem je však čistě vnitřní otázka státu sama, vnitřní otázka mezi těmito dvěma representacemi jeho, vládou a Státním pozemkovým úřadem, takže třetí osoby, zejména tedy vypovídané osoby hospodařící nemohou uplatňovati domnělý nedostatek souhlasu vládního, z takového nedostatku zodpovídati by se musil Státní pozemkový úřad toliko vládě, ale ne jim, neboť oni mohou činiti námitky jen z práva svého, nikoli z práv vlády. Odvolává-li se stěžovatel na § 14 náhr. zák., dlužno odvětiti, že právě tento v čís. 4 výslovně připouští výpověď i v tom případě, když Státní pozemkový úřad převzal závazky z pachtovní smlouvy, tož tedy zde, i kdyby byl vstoupil v pachtovní smlouvu.

Citace:

Čís. 6826. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 350-352.