Čís. 6837.

Rozhodnutí, zda má býti vydán dílčí rozsudek čili nic, není opatřením, dotýkajícím se pouze vedení sporu, a lze si do něho stěžovati. Doznání skutkových okolností o vzniku a povaze zažalované pohledávky není »uznáním nároku« ve smyslu §u 391, prvý odstavec, c. ř. s.
(Rozh. ze dne 24. února 1927, R II 27/27.)
Do usnesení prvého soudu, jímž byl zamítnut návrh žalobce, by byl vydán dílčí rozsudek na základě uznání, stěžoval si žalobce. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomocí, vydal dílčí rozsudek. Důvody: Předenu dlužno uvésti, že podle judikatury a literatury jest přípustnou stížnost do zamítnutí návrhu na vydání dílčího rozsudku, poněvadž civilní soudní řád v tom směru opačného ustanovení neobsahuje. Stížnost jest ospravedlněna. Žalovaný uznal při ústním líčení dne 5. března 1926 obsah žaloby a namítal, že zažalovaná pohledávka zanikla započtením jeho vzájemné pohledávky proti žalobkyni ve stejné výši z jeho sprostředkovatelské činnosti. Výslovně není protokolováno, že žalovaný žalobní nárok uznal. Tím však, že doznal obsah žaloby, uznal, že dluží žalobkyni zažalovaný peníz 3.000 Kč se 6% úroky od 1. října 1924. Tím uznal žalovaný žalobní nárok. Žalobkyně nenavrhla tenkráte vydání dílčího rozsudku pro uznání. Přes to mohl první soudce při líčení dne 5. března 1926 vzhledem k ustanovení §u 391 odstavec prvý a třetí c. ř. s. vzhledem k žalobnímu nároku přikročiti ku konci jednání а к vynesení částečného rozsudku a v líčení o vzájemné pohledávce žalovaného bez přerušení pokračovati, poněvadž vzájemná pohledávka, žalovaným uplatňovaná, nebyla v právní souvislosti se zažalovanou pohledávkou. Při ústním — Čís. 6837 —
341
líčení dne 30. září 1926 tvrdil žalovaný, že si nevypůjčil zažalované peníze od žalobkyně, nýbrž od jejího manžela. Toto tvrzení učinil žalovaný, když bezprostředně před tím žalobkyně tvrdila, že žalovaného nezplnomocnila ke koupi a ani svého manžela nezmocnila k tomu, by zjednal žalovaného za prostředkovatele. Při ústním líčení dne 21. října 1926 navrhla žalobkyně vydání dílčího rozsudku na zaplacení zažalované pohledávky na základě uznání žalovaného při ústním líčení dne 5. března 1926. První soudce zamítl tento návrh z důvodu, že strany mohou až do konce jednání svá tvrzení změniti a uznání odvolati. Podle §u 179 c. ř. s. mohou strany až do konce ústního jednání přednésti nová ku předmětu tomu se vztahující skutková tvrzení a průvodní prostředky. Z toho plyne, že strany mohou odvolati skutková tvrzení jimi dříve uznaná. Strany nemohou však odvolati jimi dříve uznaná práva neb právní poměry. Žalovaný uznal při ústním líčení dne 5. března 1926 žalobní nárok, tedy právo žalobkyně z hotové zápůjčky proti němu na zaplacení zažalovaného peníze příslušící. Toto uznání nemůže žalovaný již odvolati; neboť uznání dluhu má povahu disposice o právním poměru tak jako smír a jest samostatným zavazujícím důvodem. V tom smyslu rozhodl též nejvyšší soud rozhodnutím sb. čís. 2962. Zamítnutí návrhu žalobkyně na vydání dílčího rozsudku prvním soudcem nebylo tedy na místě.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolací rekurs napadá předem právní názor rekursního soudu, že usnesení, zamítající návrh na vydání dílčího rozsudku, lze napadnouti rekursem, a doličuje nepřípustnost rekursu tím, že prý rozhodnutí o návrhu na vydání dílčího rozsudku jest ve své podstatě opatřením, týkajícím se vedení sporu a že podle §u 192, druhý odstavec c. ř. s. jest proti němu opravný prostředek vyloučen. Než tomu není tak, poněvadž právní účinky odepření vydání dílčího rozsudku zasahují hluboce do žalobcova práva, by na základě dílčího rozsudku dobyl urychleně proti odpůrci žalobní pohledávku, když podle ustanovení §u 392 c. ř. s. jest dílčí rozsudek samostatným a podle §u 1 čís. 1 ex. ř. tvoří exekuční titul. Nelze proto souhlasiti s míněním, že rozhodnutí, zda má býti vydán dílčí rozsudek či nikoliv, jest opatřením, dotýkajícím se pouze vedení sporu, o nichž jest řeč v §§ 187 až 191 c. ř. s., jež však svou povahou nemají takového právního dosahu, jako dílčí rozsudek a proto přípustnost opravného prostředku proti zamítnutí návrhu na vydání dílčího rozsudku nelze posuzovati podle ustanovení §u 192 druhý odstavec c. ř. s., nýbrž podle předpisu §u 514 prvý odstavec c. ř. s. Uznal-li tedy rekursní soud rekurs za přípustný, posoudil tuto právní otázku, dosud i v literatuře spornou (srov. Neumannův komentář k c. ř. s. 1915 II díl, str. 1221 a Horovo řízení před soudy prvé stolice 1923, strana 393 i. f.) zcela správně.
Ve věci samé jest však dovolací rekurs opodstatněn. Rekursní soud spatřuje mylně v prohlášení žalovaného, jímž ve sporu doznal skutkové okolnosti v žalobě tvrzené o vzniku a povaze žalobní pohledávky, uznání — Čís. 6838 —
342
dluhu jako samostatný právní důvod jeho závazku. Tomu by tak bylo, kdyby šlo o výslovné uznání pohledávky žalobkyně žalovaným za platný dluh, kteréžto uznání bylo by soudu procesnímu podle §u 208 čís. 1 c. ř. s. zjistiti zápisem v jednacím protokole, což však se nestalo, jak napadené usnesení samo přiznává, a žalobkyně také nevytýkala, že zápis protokolu v tomto směru jest neúplným nebo vadným. Prohlášení žalovaného, že doznává obsah žaloby, nelze jinak rozuměti, než jako procesnímu doznání skutkových okolností v žalobě tvrzených a právní účinky takového projevu jest posuzovati podle ustanovení §u 266 c. ř. s. Ani pozdější odvolání doznaných skutečností není přípustno, avšak soud má pečlivě oceniti jeho význam a účinnost (§ 266 druhý odstavec c. ř. s.). Nemělo-li však prohlášení žalovaného právní povahu uznání žalobní pohledávky, nebylo by zákonného předpokladu pro vydání dílčího rozsudku, t. j. výslovného uznání nároku (§ 391, prvý odstavec c. ř. s.) a právem byl návrh žalobkyně na vydání dílčího rozsudku prvým soudem zamítnut.

Citace:

Čís. 6837. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 366-368.