Čís. 7154.


Náležitosti § 7 ex. ř. musí býti zřejmý z exekučního titulu, nestačí, jsou-li patrny z návrhu a ze spisů exekučních a sporných.
Závazek opatřiti jiný »přiměřený« byt bez udání velikosti, místa, času a nájemného jest závazkem neurčitým.
(Rozh. ze dne 15. června 1927, R 1 510/27.)
Na základě soudního smíru ze dne 9. května 1925 navrhla Rudolfina K-ová proti Františku K-ovi exekuci zmocněním vymáhající věřitelky, opatřiti si byt na náklady dlužníka. Soud prvé stolice exekuci
66* — Čís. 7154 —
1044
povolil a určil náklady opatření bytu prozatím na 1000 Kč, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Soudním smírem ze dne 9. května 1925 zavázal se žalobce František K-a, že v případě, že by pozbyl nároku na svůj naturální byt, v němž ponechal manželku, opatří jí na svůj náklad jiný »přiměřený« byt. Co jest rozuměti tímto přiměřeným bytem ze spisů nevychází a nebyla určena ve smíru lhůta, do které opatření náhradního bytu má se státi, jak již bylo ve zdejším usnesení z 8. února 1927 s poukazem na komentář Neumannův k ex. ř. strana 1015 připomenuto. Výslech odpůrce strany vymáhající, který byl zdejším zrušovacím usnesením nařízen, nevedl k žádoucímu objasnění věci, zvláště když strana navrhující se nedostavila, a není také v návrhu exekučním uvedeno, jaký byt si manželka na útraty strany povinné opatřiti chce, podobně jako není blíže uvedeno v napadeném usnesení, jaký má býti náhradní byt, neboť mluví se pouze o opatření »bytu«. § 7 ex. ř. předpisuje, že z exekučního titulu musí býti zřejmým i předmět, rozsah a doba plnění neb opomenutí. Jest zřejmo, že podmínka tato v projednávaném případě není splněna a není ani jasno, kde smí býti náhradní byt opatřen, jakého rozsahu a za jaký nájem býti smí a jakým způsobem má býti opatřen a není také v návrhu blíže uvedeno, zda náklady, které povstanou vyhledáním bytu budou vyžadovati 1000 Kč, jakož ani první soud přes poukaz zdejšího zrušovacího usnesení nevyšetřil okolnosti pro jeho výši rozhodné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávnění. Podle § 7 ex. ř. lze exekuci povoliti toliko, lze-li seznati z exekučního titulu mimo osobu oprávněného a povinného též předmět, způsob, rozsah a čas dlužného plnění neb opomenutí. Poukazuje-li stěžovatelka k tomu, že tyto náležitosti lze seznati jednak z exekučního návrhu, jednak ze spisů exekučních a sporných, jest na omylu, neboť ani spisy ani exekuční návrh nejsou exekučním titulem, jím jest pouze soudní smír ze dne 9. května 1925, v němž se zavazuje povinný opatřiti vymáhající věřitelce svým nákladem jiný přiměřený byt, pozbyla-li by nároku na dosavadní naturální byt. Závazek, opatřiti věřitelce jiný »přiměřený« byt, jest však závazkem naprosto neurčitým, není-li blíže určeno, kolikapokojový byt má býti, kde má býti opatřen, zda ve Velké Praze, a ve které její části, zda mimo Prahu, do kdy má býti opatřen, jaké nájemné smí býti požadováno atd. Tím neurčitějším jest však exekuční návrh, kdež se navrhuje toliko opatření »bytu«, aniž by se uvádělo, že má býti »přiměřeným«. Vymáhající věřitelka jest na omylu, tvrdíc, že má otázku přiměřenosti bytu posouditi exekuční soud z rozsahu, polohy a výpravy bytu navrhovatelkou dosud užívaného, naopak nárok vymáhající věřitelky musí býti v exekučním titulu i návrhu ve všech těchto směrech konkretisován a přesně vymezen. Rovněž tak i lhůtu, do kdy byt bylo dlužno opatřiti, nutno v exekučním návrhu vymeziti, by se dalo posouditi, je-li nárok vymáhaný již splatným a dospělým, či snad předčasným, V § 904 obč. zák. — Čís. 7155 —
1045
jest sice ustanoveno, že, není-li lhûta k plnění stanovena smlouvou, lze je žádati neprodleně, avšak zákon sám není ještě exekučním titulem, nýbrž toliko rozsudek, smír a jiné tituly v § 1 ex. ř. vyjmenované a z odůvodnění takového titulu musí býti zřejmo, že dlužník byl marně o plnění upomenut, že tedy splatnost plnění nastala. Soud exekuci povolující má z povinnosti úřední zkoumati, jsou-li splněny náležitosti v § 7 ex. ř. požadované, a poněvadž jich zde není, zamítl rekursní soud právem exekuci, ať již při roku, stanoveném k výslechu odpůrce, na závadu tuto bylo poukázáno, nebo ne.
Citace:
Čís. 7154. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1069-1071.