Čís. 6841.

Žaloba o bezúčinnost rozhodčího výroku.
Důvod podle §u 595 čís. 2 c. ř. s. jest jen tehdy opodstatněn, nebyla-li straně dána příležitost, by přednesla, co pokládala za vhodné k hájeni
svých práv.
V tom, že rozhodčí soud odepřel rozhodnouti o vzájemné pohledávce, nelze spatřovati žádný z důvodů uvedených v §u 595, najmě důvod čís. 5 §u 595 c. ř. s. Pro rozhodčí soud neplatí předpis §u 391, třetí odstavec, c. ř. s., leč že by tak bylo písemně ujednáno.
Jest sice povinností rozhodčího soudu, by si skutkový děj zjistil, ale jest vyhrazeno jeho volné úvaze, pokud pokládá za nutné setření o ději.
(Rozh. ze dne 24. února 1927, Rv II 7/27.) — Čís. 6841 —
348
Žaloba o bezúčinnost rozhodčího výroku byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V žalobě o bezúčinnost rozhodčího výroku uplatnil žalobce důvody §u 595 čís. 2, 3, 4 a 6 c. ř. s., z nichž udržuje v dovolání ještě důvod čís. 2, pak důvod čís. 4, pokud jde o rozhodčího Františka N-a a konečně důvod čís. 5. Jest tedy zkoumati, zda-li skutečnosti žalobcem v žalobě uplatněné lze podřaditi pod některý z těchto důvodů. Důvod podle §u 595 čís. 2 c. ř. s. ve spojení s §em 587 c. ř. s. jest jen tehdy opodstatněn, nebylo-li straně v řízení před rozhodci popřáno právního slyšení, t. j. nebyla-li straně dána příležitost, by přednesla, co za vhodné pokládá k hájení svých práv. O zkrácení tohoto práva nemůže býti u žalobce řečí, neboť nižší soudy zjistily jednak svědeckou výpovědí předsedy rozhodčího soudu, jednak rozhodčími spisy, že žalobci i jeho právnímu zástupci byla dána hojná příležitost, by své stanovisko hájili a odůvodnili. Již z rozhodčích spisů jest zřejmo, že bylo konáno ne méně než asi 9 ústních jednání a že žalobce nejen při ústních jednáních, nýbrž i písemně své návrhy a svá vyjádření přednášel. Ještě na sklonku řízení v dopise ze dne 2. června 1925 uplatnil žalobce tři vzájemné pohledávky 42.000 Kč, 10.000 Kč a 50.000 Kč a vylíčil podle své vůle jejich podklad. Odmítl-li rozhodčí soud rozhodnutí o první vzájemné pohledávce pro nepříslušnost a zamítl-li ostatní dvě vzájemné pohledávky, protože podle jeho názoru byly vyrovnány a zahrnuty v ujednání ze dne 22. května 1925, kterým žalobce uznal svůj splatný dluh u žalované firmy 70.000 Kč a kterým obě strany prohlásily, že jsou tím všechny vzájemné pohledávky úplně vypořádány, nelze v těchto výrocích rozhodčího soudu shledati žádného z důvodů v §u 595 c. ř .s. přesným výpočtem uvedených. I kdyby byl rozhodčí soud neprávem odmítl rozhodnutí o vzájemné pohledávce 42.000 Kč, nebylo by tu žádného z důvodů v §u 595 uvedených, nýbrž byla by tu nejvýše neúplnost rozhodnutí co do jednoho ze vzájemných nároků, ale nemělo by to vlivu na účinnost nálezu co> do nároků rozhodnutých. Jde to také na jevo z předpisu §u 595 čís. 5 c. ř. s., dle něhož je nález bezúčinným jen tehdy, když rozhodčí soud překročil meze úkolu na něj vzneseného, nikoli však, když úkolu toho neprovedl úplně. Domnívá-li se dovolání — jak se zdá —, že i pro rozhodčí soud platí předpis §u 391 třetí odstavec c. ř. s., týkající se jednání a rozhodování o kompensačních pohledávkách, jest na omylu. Podle čl. XII. smlouvy ze dne 24. května 1924 měli rozhodčí soudcové jednati a rozhodovati podle ustanovení civilního řádu soudního v oddílu o rozhodčích soudech, tedy také podle předpisu §u 587 prvý odstavec c. ř. s., podle něhož si rozhodci sami stanoví řízení podle volného uvážení a nejsou vázáni předpisy procesního práva, pokud mezi stranami není v tomto směru jiného písemného ujednání. Takového ujednání tu nebylo. Pokud jde zvláště o vzájemnou pohledávku uplatněnou započtením, nemůže rozhodčí soud rozhodovati, není-li pro ni podle rozhodčí smlouvy příslušným a této příslušnosti zde právě nebylo. Pokud jde o druhé dvě vzájemné pohledávky 10.000 Kč a 50.000 Kč, rozhodl — Čís. 6842 —
349
o nich rozhodčí soud věcně, pokládaje je za vyrovnané a tomuto věcnému rozhodnutí a výkladu ujednání ze dne 22. května 1925, i kdyby bylo nakrásně nesprávné, nelze podle §u 595 c. ř. s. odporovati. Pokud tedy v uvedených směrech vytýká dovolatel odvolacímu soudu rozpor se spisy, jest sám v rozporu se spisy, a pokud mu vytýká nesprávné právní posouzení věci, není v právu.
K důvodu §u 595 čís. 6 c. ř. sPod rouškou tohoto důvodu snaží se žalobce zvrátiti věcné rozhodnutí rozhodčího soudu, což ovšem jest podle §u 595 c. ř. s. nepřípustno. Žalobce neuvedl nezměnitelných právních předpisů, jímž by rozhodčí výrok odporoval. Pokud pod tímto titulem míní rozhodnutí rozhodčího soudu o vzájemných pohledávkách, odkazuje se na důvody shora uvedené. Pokud dovolání tvrdí, že bylo povinností rozhodčího soudu, by nejen stranám popřál právního slyšení, nýbrž i přednesené skutečnosti vypátral a přezkoušel, nutno je odkázati na předpis §u 587 c. ř. s., že je sice povinností rozhodčího soudu, by si skutkový děj zjistil, ale že jest zase vyhrazeno jeho volné úvaze, pokud šetření o ději pokládá za nutné.

Citace:

Čís. 7270. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1322-1324.