Čís. 7041.

Jde o ustanovení dědice, bylo-li v posledním pořízení po vypočtení jednotlivých věcí uvedeno, že ostatní připadne určité osobě.
Škrty a opravy některých ustanovení poslední vůle nemají v zápětí odvolání ustanovení jimi nedotčených, pokud není prokázána vůle pořizovatelova, odvolati je tímto způsobem.
Škrty a změny, provedené v holografní závěti cizí rukou, neodnímají poslední vůli povahy holografní závěti.
(Rozh. ze dne 5. května 1927, Rv I 1736/26.)
K pozůstalosti po Magdaleně H-ové přihlásila se ze závěti Zdenka H-ová, ze zákona bratr zůstavitelčin František P. Byv poukázán na pořad práva, domáhal se František P. neplatnosti posledního pořízení. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné právní posouzení vidí žalobce v tom, že soud prvé stolice spatřuje ve výrazu závěti »ostatní připadne mé neteři Zdeňce H-ové« její ustanovení za dědičku, a to proto, že nebylo tu použito pořizovatelkou výrazu »dědic«. Leč zákon nikde nepředepisuje, že ze závěti dědic musí býti výslovně jako takový označen (§§ 552, 553, 564 obč. zák. a contr.); nezáleží tudíž na slovech, jakými byl kdo dědicem — Čís. 7041 —
796
ustanoven, nýbrž na tom, zda je z pořizovatelova výroku podle pravidel vykládacích patrno, že někoho a koho povolal za dědice. Je jasno, že Magdalena H-ová ve svém posledním pořízení ze dne 18. července 1922 ustanovila slovy shora uvedenými za dědičku žalovanou, určivši, by dostala veškeré její jmění, jež zbude po vyplacení odkazů (§ 532, 552 obč. zák.). Soud prvé stolice již uvedl, že v tomto sporu nebylo třeba zjišťovati, kdo provedl opravy a škrty v závěti, neboť netýkají se ustanovení dědice, nýbrž pouze odkazů a odkazovníků, a prohlásil-li znalec, že pořizovatelka závěti psala, a nevykazuje-li ona část, v níž ustanovena dědička, žádných oprav, nebylo třeba zjistiti, kdo provedl opravy a škrty; není tu tedy neúplnosti a vadnosti řízení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce uplatňuje proti odvolacímu rozsudku dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s. Vadu řízení spatřuje v tom, že se odvolací soud připojil k názoru prvního soudu, že není potřeba zjišťovati, kdo provedl opravy a škrty v poslední vůli, protože se netýkají ustanovení dědice, nýbrž pouze odkazů a odkazovníků. Než odvolacímu soudu je přisvědčili v tom, že tuto okolnost nebylo potřeba zjišťovati, protože nemá významu pro ustanovení dědice. Ta část poslední vůle, v níž spatřují nižší soudy ustanovení dědice, není opravována. Škrty a opravy mohou ovšem zrušili jednotlivá ustanovení poslední vůle, ale nelze tvrditi, že tím byla odvolána také ustanovení jimi nedotčená, pokud není prokázána vůle zůstavitelova, že měl úmysl takto je odvolati (§§ 717, 721 obč. zák.). V tomto případě nebyl takový úmysl zůstavitelčin zjištěn. Je tedy pro tento spor nerozhodno, kdo a kdy v poslední vůli škrtal a opravoval. Dovolatel tvrdí, že, i když škrty a opravy jsou pouze v části poslední vůle, pozbývá celá listina hodnověrnosti. To však je věcí posouzení důkazu, kterou rozhodly nižší soudy proti mínění dovolatelovu. Dovolací soud je pak vázán oceněním důkazů odvolacím soudem.
Dovolatel vytýká, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce, uznav, že listina, o níž se ve sporu jedná, je poslední vůlí. Tím patrně míní, že ji neprávem uznal za závěť. Avšak dovolací soud se připojuje k výkladu zmíněné listiny, v níž spatřuje ustanovení Zdeňky H-ové za dědičku. K dotyčným důvodům odvolacího rozsudku není co při pojiti.
Dovolací soud se nemůže při poj i ti к mínění dovolatelovu, že škrty a změny provedené v poslední vůli, byly-li provedeny jinou rukou, než zůstavitelčinou, odnímají poslední vůli povahu holografické závěti, a že závěť nemá náležitosti závěti allografické, protože není podepsána svědky poslední vůle. Takové změny provedené snad nepovolanou rukou nemohou dodatečně změniti povahu poslední vůle. Kdyby bylo mínění dovolatelovo správným, bylo by možno podvodným paděláním holografické závěti zbaviti ji platnosti. K takovému výkladu však neposkytuje zákon opory.

Citace:

Čís. 7041. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 821-822.