Čís. 5294.

Vykonávání úřadu soudcovského jest na překážku jakákoliv mravní úhona, pro kterou nelze obdržeti vysvědčení bezúhonnosti, aniž by bylo třeba, by to byl nějaký čin trestný nebo kárný, kdežto zápis do listiny advokátu může býti odepřen, je-li něco na závadu dle zákona trestního, po případě dle nálezu disciplinárního.
Přiznána-li vládou mravní bezúhonnost tím, že někdo byl jmenován soudcem, nemůže mu ji oduznávati výbor advokátní komory.
Mravní bezúhonnost a důvěryhodnost lze posuzovati vždy jen dle doby přítomné.
(Rozh. ze dne 22. září 1925, R II 250/25.)
Žádost o zápis do seznamu advokátu (kandidátu advokacie) výbor advokátní komory odepřel dle §u 15 disc. statutu pro advokáty a kandidáty advokacie pro nedostatek důvěryhodnosti.
Nejvyšší soud vyhověl žádosti o odpomoc, zrušil napadené usnesení komorního výboru a nařídil mu, by znovu vyřídil žádost o zápis do seznamu advokátů (kandidátu advokacie).
Důvody:
Podle sdělení presidia vrchního zemského soudu v Praze ze dne 23. dubna 1925 byl žadatel jmenován okresním soudcem usnesením vlády ze dne 8. února 1924, nastoupil službu tu dne 1. června 1924 a vykonával ji až do dne 7. července 1924, kteréhož dne z ní vystoupil, i byla resignace ta přijata výnosem ministerstva spravedlnosti ze dne 17. července 1924, a potvrzeno jest týmž sdělením, že za dobu svého soudcovského úřadu nebyl v disciplinárním vyšetřování. Tím byl žadatel z disciplinárního nálezu ze dne 30. dubna 1920, v napadeném usnesení komorního výboru citovaného úplně a bezpodmínečně rehabilitován a nelze mu tedy zápis z důvodu tohoto disciplinárního nálezu odpírati. Jestiť samozřejmé, že, uznán-li kdo za mravně způsobilého k úřadu soudcovskému, nelze ho neuznati za rovněž tak způsobilého k povolání advokátnímu, neboť úřad soudcovský jakožto úřad veřejný vyžaduje beze vší pochyby naprosté veřejné důvěry, takže více ani pro povolání advokátní, jež v podstatě jest povoláním soukromým, ale ovšem od státu autorisovaným, vyžadovati nelze, nebo-li má-li se užiti terminologie římsko-právní, jest úřad soudce magistratus, kdežto úřad advokáta jest pouhé munus publicum. To se podává i z předpisů zákonných. Podle §u 2 soud. instr., jenž dle čl. II. nař. min. ze dne 5. května 1897, čís. 112 ř. zák. (jednací řád) posud platí, vyžaduje se k dosazení na soudcovský úřad bezúhonné mravní chování bezpochybným způsobem prokázané. Překážkou je tedy jakákoli mravní úhona, pro kterou nemůže obdržeti vysvědčení úplné bezúhonnosti, aniž by třeba bylo, aby to byl zrovna nějaký čin trestný neb kárný, může to býti i čin právně úplně nezávažný, jen když v sobě chová mravní závadu. Oproti tomu advokátní řád v ohledu mravním neměl žádného takového předpisu, nýbrž stanovil v §§ 1 až 4 pouze intellektuelní podmínky, co však se týče charakteru mravního podotýkal jen v §u 7 odstavec druhý a třetí, že zápis do listiny advokátu může býti odepřen jen, je-li mu něco na závadu dle zákona trestního a pak leda následkem disciplinárního nálezu, pokud to disciplinární předpisy připouštějí, což je právě § 15 disc. statutu, dopouštějící odepření zápisu pro disciplinární přečin (§ 14), pro nějž kandidát jeví se nehodným důvěry. Místo toho však nyní podle §u 2 písm. a) a b) zákona ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n. nastupuje jako překážka dosažení advokacie toliko odsouzení pro trestný čin mající v zápětí ztrátu práva volebního do obcí po dobu této ztráty a výmaz ze seznamu kandidátu advokacie na základě nálezu disciplinárního po dobu, po kterou výmaz trvá. Předpis prvý, a) značí zmírnění dřívějšího stavu, neboť ztráta práva volebního do obcí nenastává pro každý trestný čin, nýbrž jen pro takový, na který zákon klade ji bezpodmínečně anebo kde ji soud dle zákona vyslovil, což smí jen, když čin spáchán byl z pohnutek nízkých a nečestných (§ 3 čís. 3 zákona ze dne 31. ledna 1919, čís. 75 sb. z. a n. ve znění zákona čís. 163/1920 a čís. 253/1922). Předpis druhý, b) pak praví, že překážka trvá tak dlouho, pokud trvá výmaz; ale výmaz ze seznamu kandidátu advokacie nevyslovuje se dle §u 12 písm. d) discipl. stat. adv. na určitou dobu, nýbrž bez omezení časového a jen se v §u 14 odstavec druhý téhož statutu praví, že nový zápis do seznamu toho nemůže se státi než až po uplynutí 3 let. Musil by tedy kandidát dle slovného znění, než by mohl žádati za zápis do seznamu advokátů, vždy vymoci si napřed opětný zápis do seznamu kandidátů, při čemž by mu byla dle §u 15 téhož statutu na závadu případná duvěrynehodnost. Zda takového opětného zápisu do seznamu kandidátů třeba jest, aneb možno-li žádati hned za zápis do seznamu advokátu, jsou-li tu jinak všecky podmínky, zejména potřebná praxe, netřeba zde rozhodovati (byloť by to předčasno), ale ovšem i když se žádá přímo za zápis do seznamu advokátů, nastává tu hořejší otázka důvěryhodnosti, a tu tedy dlužno zde řešiti. Jestliže vláda, jak shora ukázáno, jmenovala žadatele okresním soudcem, což se mohlo státi dle §u 81 písm. a) úst. list. pouze ve sboru (§ 80 téže list.), musila si uvědomiti, zda vyhovuje žadatel podmínce §u 3 soudní instr., t. j. zda lze mu přiznati mravní bezúhonnost, a přiznala-li mu ji, jmenovavši ho soudcem, nemůže nyní výbor advokátní komory mu ji oduznávati, toť by právní řád sám v sobě byl rozdělen, což připustiti nelze. Avšak on mu ji oduznává, prohlašuje ho za důvěry nehodná, neboť v mravní bezúhonnosti vládou mu přiznané jest zahrnuta jako pojem značně užší i důvěryhodnost. Doložiti dlužno, že mravní bezúhonnost jakož i důvěryhodnost mimo ni posuzovati dlužno ve smyslu právního řádu (§§ 2 a 3 soud. instr., § 15 disc, stat., § 2 písm. a) a b) cit. zák. čís. 40/22) vždy dle doby přítomné, sice by úhonnost pokud se týče duvěrynehodnost provinilec vlekl s sebou po celý svůj život jako břemeno nesvržitelné, což odporuje humánní tendenci moderní doby, ale napadené usnesení ani se nesnaží dovoditi, proč by žadatel ještě dnes, po řadě let, měl býti důvěry nehodným, pokud se týče vůbec si neuvědomuje, zda a proč již původně delikt žadatelův involvoval duvěrynehodnost, neboť jakkoliv není to otázka tak jednoduchá, jak si ji žadatel představuje, jest přece nicméně při posuzování důvěryhodnosti potřebné k advokátnímu povolání rozdílem velikým, dopustil-li se kandidát poklesku pouze proti cti a vážnosti stavu, nebo docela poklesku proti povinnostem povolání.

Citace:

Čís. 5258. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 279-281.