Čís. 5321.

Účtoval-li věřitel, zajištěný úvěrovou hypotékou, při rozvrhovém roku pouze v mezích úvěrové hypotéky, soud prvé stolice mu však přikázal nad tuto mez, jest zadnější knihovní věřitel oprávněn k rekursu, třebas při roku nepodal odporu.
Věřiteli, zajištěnému úvěrovou hypotékou, nelze na jistinu i s úroky a útratami přikázati více, než na kolik zní úvěrová hypotéka. Na tom nemění ničeho, že při pohledávce z úvěru byla poznamenána vykonatelnost.
(Rozh. ze dne 2. října 1925, R I 767/25.)
Na vydražených nemovitostech vázlo zástavní právo pro úvěrovou pohledávku do výše 180 000 Kč ve prospěch Občanské záložny v N. Rozvrhuje nejvyšší podání přikázal prvý soud Občanské záložně kromě jistiny též úroky a útraty v celkové výši 190 092 Kč. K rekursu zadnějšího knihovního věřitele banky L., přikázal rekursní soud Občanské záložně pouze 180 000 Kč. Důvody: Dle obsahu spisu vloženo jest pro Občanskou záložnu v N. na nemovitostech dražbou prodaných právo zástavní z poskytnutého úvěru do výše 180 000 Kč. Takováto pohledávka nepřikazuje se dle §u 216 ex. ř. a §u 16 knih. zák., nýbrž dle zvláštního ustanovení §u 224 ex. ř. a §u 14 zák. knih. Dle §u 14 knih. zák. musí býti při knihovním zajištění úvěrní pohledávky v listině o zřízení zástavy udán nejvyšší peníz úvěru. Tento nejvyšší peníz nesmí býti co do částky poskytnutého úvěru i s úroky k němu přirostlými a vedlejším příslušenstvím překročen a zástavním právem tohoto druhu stižená nemovitost ručí za úvěr kapitálový, pokud se týče úroky a jiné příslušenství jen do tohoto nejvyššího obnosu. Vzhledem k tomu lze v dražebním řízení věřiteli takovému na jistinu a vedlejší pří- slušenství přikázati z nejvyššího podání jen částku v rámci nejvyššího peníze vloženého při úvěrové hypotéce. Nestačí-li tento nejvyšší peníz ku krytí jistiny s příslušenstvím, vychází podle §u 224 a obdoby §u 220 odstavec čtvrtý ex. ř. pohledávka částečně na prázdno. Vedlejšímu příslušenství nepřísluší v tomto případě pořadí jistiny, není-li pro ně zvlášť právo zástavní vloženo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Občanské záložny.
Důvody:
Pokud jde o přípustnost rekursu banky L., není správným názor stěžovatelky Občanské záložny v N. v dovolacím rekursu hájený, že dle §u 234 ex. ř. banka L. nemá práva k rekursu proti rozvrhovému usnesení, poněvadž při rozvrhovém roku, při kterém její zástupce byl přítomen, proti přikázání pohledávky Občanské záložny v N., o kterou zde jde, nepodala odporu. Dle obsahu protokolu o rozvrhovém roku ze dne 22. června 1925 neměla banka L. k odporu důvodu, ježto pohledávka vymáhající věřitelky Občanské záložny v N. i s úroky a útratami v pořadí úvěrové hypotéky do 180 000 Kč účtovaná, byla účtována jen v rámci knihovního úvěru 180 000 Kč, na což vymáhající věřitelka nesporně měla nárok. Z tohoto obsahu protokolu o rozvrhovém roku neplyne, že Občanská záložna v N. v tomto pořadí na svou pohledávku s úroky a útratami chtěla míti více přikázáno než 180 000 Kč a neměla proto následující věřitelka banka L. důvodu, by proti tomuto přikázání podávala odpor, když Občanská záložna v N. blíže nevysvětlila, co všecko v tomto pořadí přikázáno míti chce, a když v protokole o rozvrhovém roku při této položce výslovně je uvedeno, že ohledně jistiny vyjde Občanská záložna v N. na prázdno. Neodpovídá-li tento obsah protokolu o rozvrhovém roku tomu, co Občanská záložna v N. nad 180 000 Kč v tomto pořadí chtěla míti přikázáno, bylo na ní, by to jasně a nepochybně při rozvrhovém roku prohlásila a také protokolovati dala, chtěla-li skutečně útraty exekuční nad 180 000 Kč v tomto pořadí míti přikázány, jak nyní tvrdí. Když tak neučinila a následkem toho k podání odporu bankou L. při rozvrhovém roku nedošlo, neztratila tato práva rekursu v mezích jí dle §u 213 ex. ř. příslušejícího práva odporu. Není proto dovolací rekurs po stránce formální odůvodněným. Po stránce věcné jest správným názor soudu rekursního, že, jde-li o právo zástavní z poskytnutého úvěru, v úvahu přicházejí předpisy §u 224 ex. ř. a §u 14 knih. zák., že nelze věřiteli přikázati na jistinu i s úroky a útratami více, než peníz, na který zní úvěrová hypotéka, a že, nestačí-li tento peníz ku krytí jistiny s příslušenstvím, vychází pohledávka věřitelova s částí, úvěrní hypotéku převyšující, na kapitále na prázdno. Názor tento plně odpovídá jasnému znění svrchu uvedených předpisů zákonných, jak již také nejvyšším soudem v rozhodnutí sb. n. s. čís. 4493 bylo vysloveno. Názor stěžovatelky, že ona zásada platí jen ohledně úroku, nikoli však ohledně útrat, vzniklých vydobýváním úvěrové pohledávky, není správným, neboť nic podobného ze znění §u 14 knih. zák. a §u 224 ex. ř. neplyne a ani ze znění §u 216 čís. 4 ex. ř. vyvoditi se nedá, když zákon mezi útratami s vymáháním pohledávky spojenými a ostatními útratami nečiní rozdílu. Mínění stěžovatelovo, že by tím, kdyby se v pořadí úvěrové pohledávky do určité výše zajištěné přikázaly nad tuto zajištěnou výši útraty s vydobytím úvěrové pohledávky spojené, neutrpěl princip důvěry v knihy pozemkové, není správným, neboť nutnost stanovení přesné výše úvěrové pohledávky, z §u 14 knih. zák. plynoucí, ukazuje na to, že knihovní věřitelé za takovouto pohledávku úvěrovou zajištění v důvěře v pozemkovou knihu počítati mohou s tím, že výše úvěrové pohledávky, z pozemkové knihy patrná, nikdy a za žádných okolností nebude překročena. Pokud konečně jde o vývody dovolacího rekursu, že zde nejde o pohledávku úvěrovou, nýbrž o pohledávku vykonatelnou, poněvadž usnesením ze dne 8. ledna 1925 byla Občanské záložně v N. ku vydobytí vykonatelného pohledávání 179 656 Kč se 7% úroky, útratami sporu a útratami exekučními povolena exekuce knihovní poznámkou vykonatelnosti při pohledávce z poskytnutého úvěru do nejvyššího peníze 180 000 Kč a vykonatelnost tato byla také v pozemkové knize poznamenána, jsou vývody tyto novotou v řízení opravném nepřípustnou. Však i kdyby tomu tak nebylo, nebyl by názor stěžovatelčin správným, neboť knihovní poznámka vykonatelnosti při pohledávce z poskytnutého úvěru do výše 180 000 Kč způsobiti nemůže, aby na vykonatelnou pohledávku vymáhající věřitelky v pořadí úvěrové hypotéky více než 180 000 Kč přikázáno býti mohlo.

Citace:

Čís. 5321. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 399-401.