Čís. 5515.

Nárok na zvláštní odměnu podle druhého odstavce §u 17 adv. sazby nelze přiznati za zcela bezúčelná, byť i na naléhání strany učiněná podání, domáhající se co nejrychlejšího vyřízení věci.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1925, Rv I 1559/25.) Žalující advokát zaslal žalované firmě za zastupování v několika sporech palmární účet, na nějž žalovaná zaplatila pouze část 22 373 Kč 38 h. K žalobě o zbytek 26 023 Kč 37 h přiznal procesní soud prvé stolice žalobci dalších 7 500 Kč. Odvolací soud k odvolání žalované žalobu zamítl. Důvody: Soud prvé stolice, prozkoumav sporné položky, uznal na základě provedených důkazů veškeré stranou žalovanou upravené položky žalobcova palmárního účtu za správně a přiměřeně upravené, pokud se týče neuznání jich za odůvodněné, čímž také žalovanou stranou žalobci zaplacená celková částka palmáru a hotových výloh 22 374 Kč 37 h jako správně a přiměřeně přiznaná prokázána. Zjistiv pak na základě výpovědi žalobcovy, že spor žalované proti Maxu Sch-ovi o 145 234 Kč 54 h vyžadoval velmi intensivní činnosti jeho i jeho kanceláře, dovodil z toho, že žalobce jest oprávněn žádati vyšší odměnu za provedené výkony ve smyslu §u 17 advok. tar. a následkem toho přisoudil mu 7 500 Kč nad sazby advokátního tarifu. S názorem tímto nelze souhlasiti. Jest sice správné zjištění prvého soudu, že veřejný společník žalované firmy T. velice často naléhal na to, by onen spor byl co možná nejdříve skončen, zejména, pokud se týká exekučních výkonů a prozatímního opatření, následkem čehož bylo vykonáno velmi mnoho pochůzek, někdy až zbytečných, že žalobce upozorňoval T-а, že pokus o povolení prozatímního opatření bude marným, a vymlouval mu to, že však k jeho naléhání přece mu vyhověl, ale prvý soud přehlížel, že všechny tyto výkony jsou podrobně v palmárním účte uvedeny a žalovanou stranou přiznány. Žalobce netvrdí, že kromě těchto výkonů předsevzal ještě další výkony, které v palmárním účtu nejsou uvedeny, naopak z jeho vlastních doznání a výpovědi svědkyně H-ové plyne, že každý výkon byl do palmární knihy zapsán a žalované zaúčtován. To je také patrno i z toho, že v palmárním účtu uvedena je položka 10 K za žádost žalované firmy o mírný účet. Přiznaná odměna za tyto úkony jest více než přiměřená. Z toho však, že k příkazu žalované bylo předsevzato mnoho výkonů i zbytečných, které byly zvláště honorovány, nelze ještě usuzovati, že spor vyžadoval velmi intensivní činnosti. Dle §u 17 adv. tarifu dlužno vyšší odměnu přiznati jen tam, kde výkony nelze průměrně oceniti, na příkl. vyžadují-li nadprůměrné námahy nebo ztráty času studiem sporných otázek neb obsáhlého procesního materiálu. A to jistě nelze říci o výkonech shora uvedených, které byly obyčejnými výkony a zvlášť honorovány. Může se proto závěr prvého soudu týkati jen položek sporných, na které spor byl omezen a které týkají se vlastního vedení sporu. A tu sám žalobce výslovně prohlásil: »abych upřímné řekl, nebyl proces s Maxem Sch-em nijak zvlášť obtížným, zejména ne právnicky, ale obtížné byly ty mnohé různé výkony, které k naléhání T-а jsem musel svou kanceláří podnikati, hlavně, by bylo zabráněno umělému protahování sporu se strany Sch-a. Již z toho plyne, že o nějaké nadprůměrné právnické námaze v tomto případě řečí býti nemůže. Ale ani ze spisů není patrno, že ve sporu vynaložena byla zvláštní píle a práce. Nenasvědčuje tomu ani podání nejen nepřípustného, nýbrž i opožděného dovolacího rekursu, který žalobce z vlastního popudu podal, ani intervence u okresního soudu na Z., ač již předem patrno bylo, že na žalovanou stranu z roz- vrhové podstaty nic se dostati nemůže. Ostatně, jak účet byl sdělán, vysvítá nejlépe z toho, že jiný účet předložen byl soudu a jiný účet zaslán byl žalované straně. A tuto okolnost vysvětluje svědkyně H-ová tím, že účet k soudu sestavovala Božena K-ová po paměti, jak dodatečně se dle výpovědi H-ové zjišťuje. Žalobce pak sám účet před podáním žaloby ani neprohlédl, by se o správnosti jeho přesvědčil. Má proto odvolací soud za to, že za toho stavu věci na nadprůměrnou námahu ve smyslu §u 17 adv. tar. usuzovati nelze a že následkem toho vyšší odměna neprávem byla přisouzena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud uznal, že mu za úkony pro žalovanou stranu provedené nepřísluší vyšší odměna podle §u 17 adv. tarifu, a že považoval účet žalovanou stranou upravený za přiměřený. Míní, že, kdyby byl odvolací soud přihlížel ku svědeckým výpovědem Dra F-a a Dra M-а, kteří většinou pracovali ve věci žalované, byl by musil schváliti právní názor prvé stolice. Míní, že odvolací soud svým poukazem, že žalobcovou kanceláří činěna byla různá podání, ač zbytečně, opomíjí skutečnost, že příčinou těchto podání byl zástupce žalované T., ježto ustavičně dovolatele nabádal ku podávání různých návrhů, byť i byly zcela bezúčelný, chtěv docíliti pokud možno nejrychlejšího rozhodnutí sporu proti firmě Sch., a že přes veškero dovolatelovo upozorňování o marnosti a bezvýslednosti jakýchkoliv kroků trval na oněch úkonech právnických. Míní, že poukaz odvolacího soudu, že za tyto úkony byly účtovány drobné položky zahrnuté v položkách žalovanou upravených a jím uznaných a že byl dostatečně honorován za své veškeré úkony, rovněž není správným, poněvadž on tyto drobné položky uznal jenom, by zjednodušil spor. Že těmito malými položkami nebyla odměněna jeho a jeho kanceláře obzvláštní, odměny také podle §u 1 adv. tarifu zasluhující péče a námaha, při čemž odvolací soud opětně nepřihlíží ku svědeckým výpověděm Dra F-a a Dra M-а. Dále míní, že odvolací soud nedbal, že šlo o několik věcí, a že útraty byly přisouzeny pouze ve sporu proti Maxu Sch-ovi, takže rozpor mezi účtováním H-ové a K-ové je pouze zdánlivým. Z těchto vývodu je nepochybně patrno, že se dovolatel domáhal a domáhá, by jeho úkony hodnoceny byly podle §u 17 (2) advokátního tarifu, tedy že považuje své úkony za ony, za jaké sluší odměnu posouditi podle advokátního tarifu. Leč tu je podle §u 17 (1) adv. tar. závažno, že soud nemůže podle tohoto tarifu přisouditi šmahem odměnu za všechny úkony advokátem předsevzaté, nýbrž je povinen zkoumati, zda výkonu bylo zapotřebí a zdali byl účelným a že odměna náleží také jen tehdy, je-li podání formálně a jazykově správně upraveno. Praví-li zákon dále (§ 17 (2) adv. tar.), že vyšší odměna, než je stanovena v sazbě, má býti určena za výkony, které nelze oceniti průměrně, a uvádí-li jako příklad tohoto výjimečného případu: »vyžadují-li nadprůměrné námahy, nebo ztráty času studiem sporných otázek, nebo obsáhlého materiálu procesního« — je zřejmo, že nárok na výjimečnou odměnu dle tohoto §u 17 mají jenom přísně advokátské, svou odborností těžké, nebo obsáhlostí procesního materiálu svízelné úkony, takže sluší uznati, že nároku na tuto výjimečnou odměnu nemají zcela bezúčelná, jenom na naléhání strany učiněná podání, domáhající se co nejrychlejšího vyřízení rozepře, o kterých dovolatel uvádí sám, že byla učiněna přes jeho upozorňování o marnosti a bezvýslednosti takových kroku.

Citace:

Čís. 5515. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 741-744.