Čís. 5371.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Z dobrodiní zákona jsou vyloučeni zaměstnanci na majetku připadlém státu podle mírových smluv, i když neplatí ohledně nich předpisy o zaopatření veřejných zaměstnanců.
(Rozh. ze dne 14. října 1925, Rv I 1456/25.)
Vdova po nadlesním na dříve císařském, nyní Československé republice patřícím velkostatku Brandýse nad Labem domáhala se na Československém eráru zaopatřovacích požitků podle zákona čís. sb. 130/21. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nejvyšší soud řešil již ve více případech (Rv I 677 25, sb. n. s. čís. 5079, Rv I 679 25, Rv I 714/25, Rv I 923/25) otázku, zda zaopatřovací požitky podle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. příslušejí též bývalým zaměstnancům a jejích pozůstalým na majetku připadlém Čsl. státu na základě mírových smluv, ku kterémuž majetku patří také velkostatek Brandýs n. L., a dospěl pokaždé k odpovědi záporné. Odchýliti se od tohoto stanoviska neshledává Nejvyšší soud příčiny ani ve sporu tomto, s případy již rozhodnutými zcela obdobném. Nejvyšší soud trvá na důvodech, uvedených v dřívějších jeho rozhodnutích a ježto důvody ty uvádí odvolací soud v napadeném rozsudku, netřeba jich zde opakovati. Pakli tedy odvolací soud, přidržuje se dotyčných rozhodnutí Nejvyššího soudu, zamítl žalobu v tomto případě, neshledává dovolací soud, že posoudil věc po stránce právní, jak žalobkyní jest vytýkáno (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), nesprávně. Názor dovolání, že napadený rozsudek, jakož i dřívější rozhodnutí nejvyššího soudu v obdobných případech vydaná neodpovídají úmyslu zákonodárce (§ 6 obč. zák.), ježto odpírají zaopatřovací požitky podle zákona čís. 130/21 zaměstnancům a jejich pozůstalým na majetku státu podle mírových smluv připadlém i tehdy, když zaměstnanci a jejich pozůstalí nejsou zaopatřeni podle normálu platného pro státní zaměstnance, kdežto podle úmyslu zákonodárcova, jak prý vidno z důvodových zpráv tisk čís. 1130 a 1471, měli býti z požitků podle uvedeného zákona vyloučeni (§ 2) jen ti zaměstnanci a po- zůstalí po nich na majetku Čsl. státu podle mírových smluv připadlém, pro něž neplatí předpisy o veřejných zaměstnancích, není správný. Onen úmysl možno tvrditi při původním vládním návrhu zákona, což plyne z jeho doslovu a z důvodové zprávy k němu (tisk čís. 1130), ale úmysl ten nelze již vyčisti z návrhu sociálně politického a zemědělského výboru a důvodové zprávy k němu (tisk čís. 1471) a co se týče platného zákona, doslov jeho §u 2, jak blíže jest v rozsudku odvolacího soudu rozvedeno, a z něho plynoucí smysl nepřipouští pochybností, že z dobrodiní zákona čís. 130/21 byli vyloučeni zaměstnanci a jejich pozůstalí na majetku připadlém státu podle mírových smluv, i když ohledně nich neplatí předpisy o zaopatření veřejných zaměstnanců. Dokladem toho, jak již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu bylo na to poukázáno, jest i resoluce sociálně politického výboru poslanecké sněmovny (tisk čís. 3679) usnesená při příležitosti projednávání změny zákona čís. 130/21 v roce 1922, kde se vláda vyzývá, by se postarala o placení a zajištění zaopatřovacích požitků zaměstnanců na velkostatcích, kteří podle §u 2 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. jsou z dobrodiní tohoto zákona vyloučeni. Zákon jest tedy určitý, nikterak pochybný a výklad ve smyslu v dovolání uplatňovaném není možný. Dovolání nepřípadně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 1924, Rv I 260/24 (sb. n. s. čís. 3720), tvrdíc, že prý Nejvyšší soud v otázce, o kterou se jedná, zaujal jiné stanovisko, totiž stanovisko ve smyslu v dovolání zastávaném. V dotyčném rozhodnutí otázka, zdali zaměstnancům a jejich pozůstalým na majetku připadlém státu podle mírových smluv, příslušejí požitky podle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. na přetřesu nebyla a není řešena.

Citace:

Čís. 5371. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 492-493.