Čís. 5460.

Náklady vyrovnacího správce nepožívají výsadního pořadí při rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost; zajištění jich nelze provésti na úkor všeobecné rozvrhové podstaty a předcházejících knihovních věřitelů.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1925, R I 921/25.)
Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost nepřikázal soud prvé stolice v přednostním pořadí pohledávku vyrovnacího správce za náklady vyrovnacího řízení, ježto pohledávka ona nepožívá přednostního pořadí ve smyslu §u 216 ex. ř. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Exekuční řád v §u 216 uvádí, které nároky lze z rozvrhové podstaty v pořadí výsadním zapraviti, а k těmto nárokům nepatří odměna správce ve vyrovnávacím řízení; citované ustanovení exekučního řádu nelze obdobně rozšiřovati na jiné případy, ježto by tím otřesena byla důvěra v knihu veřejnou a ohrožen byl reální úvěr pokud se týče jistota hypotekárních věřitelů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vývody dovolacího rekursu nejsou s to, by vyvrátily správné důvody napadeného usnesení. Nárok na přednostní přikázání požadované a vyrovnávacím soudcem přiřknuté odměny vyrovnávacího správce nelze nikterak odůvodniti ustanovením §u 216 čís. 1 ex. ř., neboť za dražebního řízení nebyla pro osoby k nejvyššímu podání poukázané vůbec správa vedena a vyrovnávací řízení bylo již dávno před tímto dražebním řízením skončeno, byvši zahájeno jen po návrhu а k prospěchu dlužníka samého, jenž zahájením tím nebyl v zásadě obmezen ve své volné disposici se svým jměním. Nárok ten nelze však ani odůvodniti z čís. 2 §u 216, neboť, byť i exekuční řád neobsahoval zevrubného výpočtu výsadních, zákonným právem zástavním nadaných poplatků, pohledávek a dávek, nestačí poukaz na ustanovení §u 23 vyr. řádu, by z tohoto zákonného ustanovení bylo lze odůvodniti zákonitou přednost před pohledávkami knihovními. Nelze sdíleti názor stěžovatelův, že při stanovení výsadního pořadí v §u 23 vyr. ř. měl zákonodárce na mysli vnucenou realisaci dlužníkova jmění, neboť účelem vyrovnávacího řízení jest právě umožniti dlužníkovi další existenci slevou pohledávek věřitelských bez exekučního zásahu (§ 11 (2) vyr. ř.). Ustanovení ono nemá jiného smyslu, než jaký mu přiložil tento nejvyšší soud v rozhodnutí čís. 1399 sb. n. s. Přednost pohledávek po rozumu tohoto zákonného ustanovení záleží v podstatě v tom, že musí býti dlužníkem — a jen ten jest jejich pasivním podmětem a nikoliv nějaká fiktivní vyrovnávací podstata — plně zaplaceny, pokud se týče aspoň zabezpečeny (§ 46 (2) vyr. ř.), jinak by nedošlo vyrovnání soudního schválení (§ 50 čís. 4 vyr. ř.). Výsadní pohledávky nejsou stiženy zákazem §u 10 vyr. ř., že nelze po zahájení vyrovnávacího řízení na věcech dlužníkovi patřících nabýti soudcovského práva zástavního neb uspokojovacího, a neplatí pro ně ani ustanovení §u 12 vyr. ř. Ohledně těchto pohledávek má se věc až na jedinou výjimku, zákaz vyhlášení úpadku, tak, jako by vyrovnávací řízení vůbec nebylo zahájeno. Tato ustanovení zákona umožňují tudíž vyrovnávacímu správci, by si zajistil své náklady, pokud je zajištění jejich vzhledem k majetkovému stavu dlužníkovu vůbec možno a není proto ustanovení §u 23 vyr. ř. předem zbytečné. Na úkor všeobecné rozvrhové podstaty a předcházejících knihovních věřitelů, pro něž zahájené vyrovnání nemělo prospěchu, zajištění ono provésti nelze.

Citace:

Čís. 5460. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 644-645.