Čís. 5518.

Právní pomoc s říší Německou.
Smlouva mezi republikou Československou a říší Německou o ochraně právní a právní pomoci ve věcech občanských, uveřejněná pod čís. 130 sb. z. a n. na rok 1924, se nevztahuje na exekuci. Exekuce jest upravena vládní vyhláškou ze dne 25. června 1924, čís. 131 sb. z. a n. Vyhláškou touto zaručená vzájemnost není odvislou od řízení, jehož ten který ze smluvních států používá, připouštěje exekuci na základě cizozemského exekučního titulu, nýbrž stačí, že se exekuce v tom kterém státě na základě cizozemského titulu připouští.
Není-li z obsahu exekučního titulu (hamburské přátelské arbitráže) patrno, že šlo o obchod diferenční, nelze tuto okolnost uplatňovati rekursem do povolení exekuce, nýbrž odporem ve smyslu §u 83 ex. ř.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1925, R II 351/25.)
Předchozí děj jest vylíčen v rozhodnutí čís. sb. 5280. Rekursní soud po té potvrdil usnesení prvého soudu, neshledav ve zjištěných okolnostech dostatečného podkladu pro závěr, že obchod, o nějž šlo, dlužno považovati za zakázaný termínový obchod.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Nelze přisvědčiti mínění stěžovatelčinu, že exekuce v tomto případě neměla býti povolena, poněvadž exekuční titul (rozsudek přátelské arbitráže v Hamburku) vydán byl v březnu 1923 a smlouva mezi republikou Československou a říší Německou o ochraně právní a právní pomoci ve věcech občanských uveřejněná ve sbírce zákonů a nařízení pod čís. 130 z roku 1924 nabyla platnosti teprve 28. června 1924, neboť smlouva tato se na exekuce nevztahuje, nýbrž vládní vyhláška ze dne 25. června 1924, čís. 131 sb. z. a n. Pokud jde o otázku, zda pro povolení exekuce bylo potřebí provésti řízení delibační v tuzemsku, jak to německý civilní řád v §u 722 pro vykonatelnost exekuce v Německu na základě cizozemského rozsudku stanoví, jest poukázati na to, že čs. zákonodárství delibačního řízení nezná. Je proto zcela bezvýznamno, že v říši Německé na základě cizozemského rozsudku jen tehdy exekuce povolena býti může, byla-li rozsudkem o vykonatelnosti ve smyslu §u 722 něm. c. ř. s. exekuce prohlášena za přípustnou, ježto vzájemnost svrchu uvedenou vládní vyhláškou zaručená není odvislou od řízení, jehož ten který ze smluvních států za účelem přípustnosti exekuce na základě cizozemského titulu používá, nýbrž stačí, že se exekuce v cizím státě na základě cizozemského titulu připouští. Není proto ani v tomto směru dovolací rekurs odůvodněn. Pokud konečně jde o otázku, zdali povolení navržené exekuce z důvodu §u 81 čís. 4 ex. ř. mělo býti odepřeno, jest v tomto případe pro zodpovědění této otázky jedině rozhodným obsah exekučního titulu, tedy nálezu přátelské arbitráže hamburské. Z obsahu tohoto nálezu, zvláště z jeho důvodů není však patrno, že šlo zde o obchod diferenční a nemohla proto tato okolnost při rozhodování o návrhu na povolení exekuce vzata býti v úvahu, když námitky, že jde o obchod diferenční, stěžovatelka jedině rekursem uplatňovala a nikoli odporem ve smyslu §u 83 ex. ř., jak v takovém případě náleží (viz motivy k cit. §u), když z listin návrhu exekučnímu připojených (exek. titulu) není skutkový podklad námitky zřejmý.

Citace:

Čís. 5518. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 746-747.