Čís. 5532.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Jest vyviňujícím důvodem §u 2 zákona, neslyšel-li člověk, vstoupivší na trať, pískání vlaku proto, že byl hluchý a kromě toho bezděky přivíral oči.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1925, Rv I 1497/25.)
Vlak místní dráhy zachytil na přejezdu povoz, řízený manželem žalobkyně, při čemž byl manžel žalobkyně usmrcen. Ke srážce došlo přes to, že strojvůdce dával delší dobu výstražné znamení píšťalou, vozka však pískotu neslyšel, jsa hluchým. Žaloba manželky usmrceného proti dráze o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V §u 2 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. uvedeny jsou důvody, z nichž osvobozena jest dráha od ručení za škody v §u 1 téhož zákona uvedené. Jedním z těchto důvodů jest i zavinění poškozeného. Zavinění toto dokázati má dráha. Dovolatelka tvrdí, že důkaz ten jest pokládati za nezdařený, je-li přes vše, co ve sporu uvedeno, pochybnost o vině poškozeného. Na doklad toho teprve v opravném řízení uvedla, že není vyloučeno, že její usmrcený manžel, který, jsa hluchý a maje tehdy hlavu sklopenou, vstoupil zrovna před jedoucí vlak, učinil tak nikoli z vlastní nedbalosti, nýbrž snad následkem nevolnosti nebo následkem toho, že, jsa snad ještě nezvyklým na nový stupeň hluchosti, věsil hlavu v podobném psychickém rozpoložení jako když zavírá oči ten, kdo chce soustředěně mysliti. Již odvolací soud správně podotkl, že pro takovéto pouhé domněnky není ve spisech skutkového základu. Avšak, i kdyby pravdou bylo, že usmrcený kromě své hluchosti v osudném okamžiku ještě oči přivíral, a kdyby nebylo lze mu to přičítati k vině, bylo by ho pokládati za osobu rovnou tomu, kdo se ve stavu dočasného pomatení smyslů a jen následkem tohoto stavu octne před jedoucím vlakem. V okolnostech těchto spatřovati by bylo se stanoviska dráhy neodvratitelnou zvenčí účinkovavší náhodu, která rovněž žalovanou dráhu dle §u 2 cit. zák. sprošťuje ručení (srv. plenis. rozh. býv. nejv. soudu ve Vídni ze dne 8. dubna 1908, pres. 4/8, sbírky Nowakovy čís. 1086 n. ř.). Dovolatelka počítá též s tou možností, že usmrcený, jsa při své hluchotě desorientován pískáním a slabě percipuje zvuky parní píšťaly, měl snad dojem hlasů odjinud přicházejících. Ale v tomto případě by šlo zase jen o jeho zavinění, že, ač měl onu chorobu a ač mu proto šafář M. řízení volů již jednou odebral, přece stále naléhal na tohoto svědka a po roce 1921 opět dosáhl toho, že mu svědek svěřil zase vedení volů s potahem. Z uvedeného patrno, že nižší soudové právem žalobě nevyhověli.

Citace:

Čís. 5532. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 769-770.