Čís. 5417.

Úprava majetkových poměrů manželů tím způsobem, že při rozchodu manželů převzal manžel za úplatu polovinu usedlosti manželčiny a manželka vzdala se výživného po dobu, po kterou by s manželem nežila ve společné domácnosti. V pouhém obnovení manželského společenství nelze spatřovati odvoláni oné dohody.
Ohledně úpravy výše výživného manželce jest míti za to, že strany ji stanovily vzhledem k poměrům a to k potřebám manželky a mohoucnosti manželově v době úpravy; pokud však jde o vzdání se výživného, děje se toto pravidelně bez ohledu ku napotomní změně poměrů. Změna smlouvy o vzdání se výživy jest možná soudním výrokem jen tehdy, kdyby byly tvrzeny a prokázány okolnosti, které opodstatňují poznání, že strany souhlasně určité okolnosti jejich vůli určující a na jejich rozhodnutí působící předpokládaly a bez tohoto předpokladu by ku vzdání se nebylo došlo.
Důvodem ku placení výživného není již ta okolnost, že úplata, poskytnutá manželem manželce za polovinu usedlosti, se poklesem měny znehodnotila.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1925, Rv I 1007/25.)
Žalobě odděleně žijící manželky, jíž se domáhala na manželi placení výživného, bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Ze zjištěni prvého soudu vyplývá, že mezi spornými stranami docházelo stále z viny obou k výstupům, při nichž si nadávali a jeden s druhým zle nakládal, a že výstupy dospěly tak daleko, že si vzájemně vyhrožovali i zabitím, takže žalobkyně několikráte od žalovaného odešla, že sice žalobkyně po dvakráte k popudu žalovaného se do společné domácnosti k němu vrátila, což potrvalo od července 1920 do prosince 1921 a od dubna 1923 do května 1924, že v obou případech opětného odchodu žalobkyně od žalovaného zavdal k odchodu tomu podnět žalovaný tím, že žalobkyni od sebe vyháněl a tím, že jí na těle ubližoval, pokud se týče jí vyhrožoval a budil v ní důvodnou obavu dalšího zlého nakládání. Když tedy zjištěno, že žalobkyně z viny žalovaného byla nucena ho opustiti, a když nelze, jak správně uvedl prvý soud, za zjištěných shora uvedených okolností důvodně na ní požadovati, by se k němu do společné domácnosti vrátila, jest jeho povinností, by jí platil výživné po rozumu §u 91 obč. zák., ano bylo zjištěno, že žalobkyně nemá dnes jiného jmění, než úspory ve výši asi 10 000 Kč a živí se prací rukou, majíc i dítě ve své péči. Soud prvé stolice právem dospěl ku přesvědčení o této povinnosti žalovaného přes ujednání stran v notářském spise ze dne 30. září 1912, jímž žalobkyně se zřetelem na zamýšlený rozvod manželství se žalovaným od stolu a lože postoupila žalovanému 1/2 své usedlosti č. p. 36 proti převzetí knihovních dluhů a doplacení jí hotově 11 500 Kč za současného vzdání se nároku na placení výživného pro případ, že by se žalovaným nežila. Jest přisvědčiti názoru prvého soudu, že vzdání se výživného žalobkyni v notářském spise nelze uznati za účinné ani po dobu přítomnou. Dohoda mezi stranami v notářském spise učiněna byla, jak uvedeno, se zřetelem na zamýšlený rozvod manželství od stolu a lože, ke kterému nedošlo, a správně uvedl prvý soud, že i když by trvalý faktický rozchod manželů bylo by tu podle vůle stran co do účinků klásti na roveň rozvodu, byly účinky ony odstraněny později tím, že žalobkyně k žalová- nému na jeho výzvu se vrátila, s ním delší dobu žila a byla ochotna žiti dále, kdyby jí svým chováním nebyl dal dostatečný důvod k opětnému odchodu, takže na případ pohlížeti dlužno tak, jakoby manželské společenství mezi stranami trvalo. Faktickým obnovením manželského společenství a dalším naturálním vyživováním žalobkyně se strany žalovaného strany mlčky, konkludentním činem odvolaly původní ujednání o vzdání se výživného se strany žalobkyně (§ 863 obč. zák.). Odvolání takové nemuselo se státi výslovně, jak žalovaný mylně za to má. Ale za správný poznačiti jest názor prvého soudu, že i kdyby nebylo lze uznati dohodu z roku 1912 uvedeným způsobem za odvolanou z vůle stran, neměnilo by to ničeho na povinnosti žalovaného k vyživování žalobkyně se zřetelem na ustanovení §u 1389 obč. zák. Strany urovnávaly notářským spisem své majetkové poměry, poněvadž případný rozvod soudní povoliti by bylo lze jen za předpokladu, že strany ohledně majetkových poměrů jsou již mezi sebou dohodnuty. Že pak nastalo na stráně žalobkyně podstatné zhoršení jejích poměrů znehodnocením vnitřní hodnoty peněz a v důsledku toho několikanásobným zdražením všech životních potřeb, které po ujednání smírného vyrovnání se ohledně jich majetkových poměrů válkou a poměry poválečnými vyvolány byly, tedy okolnosti, s nimiž strany v době smíru počítati nemohly, dovodil prvý soud náležitě. Že pak notářský spis má povahu smírného porovnání se stran ohledně jich majetkových poměrů, o tom nemůže býti nejmenší pochybnosti vzhledem k jeho obsahu a účelu jeho sepsání. Ze zjištění prvého soudu plyne dále, že nynější majetkové poměry žalovaného nejeví se nikterak utěšenými, že však cena jeho usedlosti činí přece jen asi 150 000 Kč, že není knihovně zadlužen a že žalovaný má jen asi do neknih. dluhů. Uznal-li tedy soud procesní použiv ustanovení §u 273 c. ř. s., že žalovaný jest s to, by přispíval žalobkyni, — jež jinak není mu v domácnosti nápomocnou ve smyslu §u 92 obč. zák., — na výživu měsíčně 150 Kč, dlužno názoru tomu, jako správnému, přisvědčiti.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolatel napadá odvolací rozsudek pro nesprávné posouzení právní, rozpor se spisy a vadnost řízení. V prvé řadě nutno se obírati výkladem ustanovení notářského spisu ze dne 30. září 1912 o vzdání se výživného žalobkyni. Notářským spisem převzal žalovaný v době, když žalobkyně pro nesváry již od něho byla odešla a tedy spolu nežili, její polovici společné usedlosti za hotovou úplatu 11 500 Kč a převzav na dluzích manželčiných 6 518 Kč, tedy celkem za úplatu 18 018 Kč, a žalobkyně naproti tomu vzdala se výživného po dobu, co by se žalovaným nežila ve společné domácnosti. Odvolací soud ve shodě s prvým soudem míní, že tuto dohodu odvolaly strany souhlasně tím, že se žalobkyně k muži vrátila, a opírají tento úsudek o § 863 obč. zák. Leč s tím nelze souhlasiti. Je ovšem pravda, že se odvolání dohody nemusilo státi výslovně, ale pouhé obnovení manželského spolužití, které přece již ve smlouvě bylo předvídáno a s nímž bylo tedy počítáno, nelze vyložiti jako projev vůle, čelící k tomu, že úmluva nemá nadále platiti. Takovému úmyslu pouhé obnovení manželského spolužití beze všech pochyb nijak nesvědčí, a je pochybno, zda by byl žalovaný projevil takový souhlas bez zrušení postupu polovice usedlosti a vrácení peněz. Vždyť ztrátu výhody, které ze smlouvy nabyl, totiž zbavení povinnosti vyživovací, při pouhém vrácení se manželky do společné domácnosti nijak neměl nahrazenu oním pouhým návratem manželčiným. Proto návrat manželky, ve smlouvě již předvídaný, a přijetí manželky do společné domácnosti nelze beze všech pochyb vykládati jako vzdání se výhod, plynoucích pro žalovaného z oné dohody. Netřeba při tom ani uvažovati nižšími soudy nezjištěnou, ale žalovaným tvrzenou okolnost, že cena odstupní byla právě vzhledem na vypořádání poměrů majetkových a vzdání se výživného větší, nežli cena skutečná. Není správným, uvádí-li žalobkyně k opodstatnění opačného názoru v dovolací odpovědi, že vzdání se výživného bylo pojato do smlouvy právě proto, že tehdy žalobkyně se žalovaným ještě žila. Vždyť žalobkyně sama při svém výslechu potvrdila opak, a proto nutno úmluvě rozuměti tak, jak zní, že žalobkyně nebude míti nároku na výživu, nebude-li se svým manželem žít. Nerozhoduje dle dohody, z jakého se to stane důvodu. Odvolací soud míní dále, že vzdání se výživného není závažným proto, že se poměry změnily na straně žalobkyně, protože znehodnocením peněz znehodnotila se hotovost, kterou za postoupenou polovici od manžela dostala a ona s tím a se stoupnutím drahoty počítati nemohla. Odvolací soud při tom schvaluje názor prvého soudu, že úmluva o vzdání se výživného platí vůbec, pokud se poměry nezmění (rebus sic stantibus), V této povšechnosti však zásadu takovou ze zákona vyvoditi nelze. Zásadně nutno smlouvy dodržeti a změna poměrů nemá na ně vlivu. Ovšem při úmluvách o výživné z důvodu rodinného poměru, jehož pramenem je jednak svazek rodinný, jednak však mohoucnost živitele, a jehož míru určují také potřeby vyživovaného, je úprava výše výživného ovšem pravidelně smlouvána vzhledem k přítomným potřebám na straně jedné a mohoucností na straně druhé, a pro výši výživného lze proto míti pravidelně za to, že strany chtějí upraviti tuto výši vzhledem k poměrům, a změna o domluvené výši je ledy odůvodněna již v předpokládané vůli stran výkladem smlouvy a úmyslu smluvníků, pokud opak není zřejmý. Jinak tomu však je tam, kde oprávněný vzdává se výživného, kde tedy nejde o výměru výše výživného dle poměrů, a kde pravidelně poměry stran vůli smluvníků určovati nemusí a také neurčují. Tu lze míti za to, že na vzdání se pravidelně nemívají vlivu ani předpokládané potřeby vyživovaného, ani mohoucnost živitelova, že tyto okolnosti nejsou podstatným předpokladem, z něhož strany při vzdání se vycházejí, a jenž jejich vůli určuje. Proto při pouhém vzdání se výživy úmluvou nelze opříti nárok na její změnu soudem o předpoklad, ve vůli stran kotvící, že se poměry nezmění. Jen tam, kde by tomu tak bylo, kde by strany za předpokladu, že se poměry nezmění, úmluvu o vzdání se sjednaly, byla by možná její změna výkladem, opřeným o ony předpoklady dle úmyslu a poctivosti právního styku a mylnost předpokladů, již dokázati má, kdo ji tvrdí a o ni nárok opírá (§§ 914, 1389 obč. zák.). Změna smlouvy o vzdání se výživy byla by soudním výrokem možná jen tehdy, kdyby byly tvrzeny a prokázány okolnosti, opodstatňující závěr, že strany souhlasně určité okolnosti, jejich vůli určující a na jejich rozhodnutí působící předpokládaly a bez tohoto předpokladu by ku vzdání se nebylo došlo, a kde by tedy nebylo ani poctivé, aby se na ony souhlasné předpoklady nevzal slušný ohled (§ 914 a 1389 obč. zák.). Bez ohledu na tuto úvahu zná zákon možnost změny smlouvy pro změněné poměry jen v případech výjimečných. Na příklad při smlouvě předběžné (§ 936 obč. zák.), pak při §u 1052 obč. zák., a pro hospodářskou nemožnost plnění dle §u 1447 obč. zák. Ale zásadně změna smluvních nároků v důsledku změny poměrů nenastává. Zásadu, uvedenou ohledně výše manželčina výživného vyslovil již Nejvyšší soud vídeňský v judikátu čís. 244 (Nov. sb. 1678), ale v témže judikátu vyslovil i zásadu, že je závazno vzdání se výživy. Zásadu, vyslovenou oním judikátem čís. 244 ohledně výše výživného, přijal a rozšířil rozlukový zákon v §u 19 na dohody, sjednané o majetkových poměrech při rozvodu, bylo-li manželství později rozloučeno. Dle motivů (tisk. čís. 298 zasedání národního shromáždění roku 1919) přijato bylo ono ustanovení proto, že strany nemohly myslet na změny zejména rozlukovým zákonem vyvolané. Tedy zákonodárce vychází sám z toho, že důležitým důvodem pro změnu dohody jsou jen takové poměry, jež strany předpokládati nemohly a naopak, že předpokládaly právě poměry nezměněné. Úmysl zákonodárce tedy je v podstatě ve shodě s tím, co bylo vyloženo. Že by žalobkyně byla předpokládala, že se poměry nezmění, a jen za tohoto předpokladu se byla vzdala výživy, sama ani netvrdí, a nelze na to z toho, co vyšlo ve sporu na jevo, ani souditi. Míní-li tedy prvý soud, že rozhoduje, že žalobkyni odstupní cena za polovici usedlosti, kterou v roce 1912 od svého manžela obdržela, již nezajišťuje takové míry výživy a takové její části, jako v roce 1912, není to významno, když žalobkyně netvrdila, že to předpokládala, a z toho, co ve sporu vyšlo na jevo ani souditi nelze, že by za opačného předpokladu se výživného nebyla vzdala. Bez ohledu na to, lze-li upotřebiti zásady §u 19 rozlukového zákona všeobecné i pro dohody, které nebyly učiněny při rozvodu, a i na případy, kdy rozluka nenastala, a platí-li tedy ustanovení §u 19 rozlukového zákona i na případ sporný, není zde ani podstatné změny poměrů ani důležitého důvodu, který by změnu zjednané dohody slušně odůvodňoval. Prvý soud zjistil a odvolací soud zjištění to přejímá, že nenastala podstatná změna poměrů žalovaného, ani žalované, — nehledí-li se k poklesu vnitřní hodnoty její hotovosti. Žalovaný zůstal vlastníkem usedlosti asi 52 korců pozemků, ba dokonce nastala změna v jeho neprospěch tím, že pozbyl ve válce značné části své pracovní způsobilosti, že hospodářství jeho je nyní zanedbanější, že nemá nyní hospodyně, kterou mu dříve byla jeho matka. Žalobkyně pak nestala se neschopnou k výdělku a má ještě asi 10 000 až 11 000 Kč, tedy totéž, co tehdy dostala na hotovosti za postoupenou polovici usedlosti. Podstatnou změnu poměrů na straně žalobkyně spatřují ovšem nižší soudy, jak již uvedeno, přece v tom, že kupní cena vyplacená jí za polovici usedlosti jest znehodnocena. Dříve prý z ní mohla žalobkyně krýti větší část své výživy, nyní však může ji krýti z části daleko menší. Ale, nebylo-li tvrzeno, že bylo předpokladem při dohodě roku 1912, že žalobkyně bude moci z kupní ceny z větší části výživu krýti, nelze již z toho důvodu toto znehodnocení považovati za do- statečný důvod ku změně dohody. Ale není dostatečným důvodem ani proto, že tuto ztrátu žalobkyně vyvažuje na druhé straně zhoršené postavení žalovaného. Žalobkyně zůstala totiž způsobilou k výdělku a žije u svých rodičů jako dříve, jenom její hotovost byla znehodnocena. Žalovaný však pozbyl značné části výdělkové způsobilosti, jeho hospodářství je nyní ve stavu daleko neutěšenějším, nemá hospodyně, stav dobytka jeho je nedostatečný, pole zanedbaná, stavby sešlé a potřebné oprav nebo novostavby. Následkem nehnojení jsou pozemky méně výnosné, takže z hospodářství se dle posudku znaleckého výnosu asi 4 000 Kč bude lze nadíti teprve po letech, až se stav jeho zlepší investicemi. Tento zhoršený stav žalovaného vyvažuje tedy zhoršený stav žalobkyně, a proto nemůže býti ona změna poměrů na straně žalobkyně důležitým důvodem ku změně dohody o výživné.

Citace:

Čís. 5417. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 570-575.