Čís. 5484.

Předpisu §u 19 rozlukového zákona nelze použíti na manželství, jež byla rozvedena až za platnosti rozlukového zákona.
Manželka nemůže se domáhati zvýšení výživného, ujednaného smírem při rozvodu manželství od stolu a lože, vzhledem k okolnostem, s nimiž mohla a měla počítati již při uzavřeni smíru.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1925, Rv I 1278/25.)
Manželství stran bylo usnesením ze dne 25. března 1920 rozvedeno od stolu a lože, usnesením ze dne 19. července 1921 pak rozloučeno. Při rozvodu zavázal se manžel platiti manželce měsíčně 150 Kč. Žalobu, jíž domáhala se na manželi zvýšení výživného o 600 Kč měsíčně, odůvodňovala žalobkyně tím, že příjmy žalovaného se zvýšily, kdežto ona jest pro churavost neschopna výdělku. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni zvýšení výživného měsíčně o 200 Kč, odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaného, k odvolání žalobkyně zvýšil výživné měsíčně o 250 Kč.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zamítl žalobu i ohledně 250 Kč.
Důvody:
Právem vytýká dovolatel, že ustanovení §u 19 zákona rozlukového se nehodí na sporný případ proto, že nejde o manželství, rozvedené před platností zákona toho. Zákon rozlukový umožnil změnu majetkových dohod manželů, sjednaných před platností rozlukového zákona. Dle motivů (tisk čís. 298 nár. shrom. z roku 1919) stalo se to proto, že strany při dřívějších rozvodech před platností zákona rozlukového a dohodách při tom učiněných na důsledky zákona rozlukového pamatovati nemohly, ale podotýká se tu také, že bude věcí manželů na příště, aby již při rozvodu pamatovali na možné následky zákona. Tedy zákonodárce sám zamýšlel, by příště strany při dohodách manželských při rozvodech a rozlukách byly opatrný tak, by pomýšlely na příští důsledky rozluky takovým způsobem, aby jistota dohod takových nebyla otřásána, poněvadž již § 105 obč. zák. pro rozvod předpokládá jistotu o uspořádání majetkových poměrů jako podmínku povolení rozvodu. Ježto manželství stran bylo rozvedeno a dohoda o výživném manželi byla sjednána za platnosti rozlukového zákona, nelze ustanovení §u 19 zákona upotřebiti k odůvodnění změny výživného (viz rozhodnutí čís. 3577 sb. n. s.). Jiná ovšem jest otázka, zda je výměra výživného, dohodou stanovená, stanovena nezměnitelně podle úmyslu stran bez ohledu na změnu poměrů, či zda lze dohodě té odporovati pro mylné předpoklady stran (§§ 914 a 1389 a 1385 obč. zák.). Aby k tomu bylo hleděno, tomu § 19 rozl. zák. ovšem nebrání. Ale tu jednak žalobkyně v prvé stolici netvrdí, že smír byl sjednán jen s ohledem na tehdejší poměry, ač to žalovaný popíral, tedy že dle úmyslu stran mělo se ke změně poměrů přihlížeti. Netvrdila ani, že mylně předpokládala, že se její a žalobcovy poměry nezmění. Již proto její žaloba o zvýšení výživného není opodstatněna. Ale na druhé straně bez ohledu na to, ona sama mohla počítati s tím, že plat žalovaného se postupem zlepší a že se ožení a také s tím, že ona nebude vždy zdráva a schopna výdělku. Vždyť sama v odvolacím řízení tvrdila, že žalovaný byl příčinou toho, že její zdraví jest podlomeno a že se hned po zrušení manželského společenství musila dáti léčit, tak že jest patrno, že se u žalovaného roznemohla. Proto by nebylo slušno a neodpovídalo by poctivému výkladu sjednané dohody, by okolnosti, s nimiž žalobkyně mohla a měla počítati, nyní mohla uplatňovati k tomu účelu, aby docílila změny sjednané úmluvy. Vzhledem na toto právní posouzení případu netřeba se již zabývat otázkou viny na rozvodu a na rozluce aniž tím, jaký vliv by mohla tato vina míti nа možnost změny výživného.

Citace:

Čís. 5484. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 684-685.