Čís. 5290.

Ředitelství státního dluhu jest oprávněno ku stížnosti v řízení o umoření státních dlužních úpisů a nepotřebuje za tím účelem přispění finanční prokuratury.
(Rozh. ze dne 22. září 1925, R I 787 25.)
Rekursní soud odmítl stížnost Ředitelství státního dluhu v Praze do usnesení prvého soudu v řízení o umoření státních dluhopisu. Důvody: Ředitelství státního dluhu v Praze opírá svou stížnost o předpis §u 7 čís. 11 vlád. nař. ze dne 23. března 1921, čís. 109 sb. z. a n. Podle tohoto předpisu však náleží Ředitelství státního dluhu v příčině umoření státních dluhopisu a kuponu dávati příslušnému soudu vyžádané zprávy a ústřední státní pokladně poukazy k výkonu umoření; míti v patrnosti nesprávné nebo vadné vyhlášky umořovací; dbáti toho, by nepříslušné nebo nesprávné vyhlášky nebo nálezy umořovací nevešly v moc práva, a za tím účelem vésti se soudem potřebnou korespondenci a neměla-li by úspěchu, podati zprávu ministerstvu financí. Z toho jest patrno, že právo stížnosti do rozhodnutí a opatření soudů ve věcech umořovacích Ředitelství státního dluhu přiznáno není.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by vyřídil věcně rekurs Ředitelství státního dluhu.
Důvody:
Rekursní soud upřel neprávem Ředitelství státního dluhu právo stížnosti do rozhodnutí a opatření soudů ve věcech umořovacích. Nemůže býti pochybnosti o tom, že si erár může stěžovati proti usnesením, jimiž se prohlašují za umořené listiny týkající se státních dluhů. Právo to plyne z §u 9 nesp. říz. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. a jest uznáno v §u 7 čís. 11 vládního nařízení ze dne 23. března 1921, čís. 109 sb. z. a n., ukládajícím Ředitelství státního dluhu mimo jiné za povinnost dbáti toho, by nesprávné umořovací nálezy nevešly v moc práva. Jde jen o to, zda může Ředitelství státního dluhu podávati rekursy samo, či zda musí tak činiti finanční prokuratura, jež jest dle služební instrukce ze dne 9. března 1898, čís. 41 ř. zák. povolána k zastupování eráru na soudě. Tato příslušnost finanční prokuratury není bezvýjimečná, dle §u 2 odstavec třetí služební instrukce ustanovují zvláštní předpisy, pokud v řízení na soudech a zvláště v exekučním řízení mohou jednotlivé právní úkony býti předsevzaty i jinými úřady než finanční prokuraturou. Takovým zvláštním předpisem jest právě také § 7 čís. 11 nařízení čís. 109/1921, neboť ukládá se v něm Ředitelství státního dluhu, dbáti toho, by nepříslušné nebo nesprávné vyhlášky a nálezy umořovací nevešly v moc práva, a za tím účelem vésti se soudem potřebnou korespondenci. Z tohoto ustanovení plyne jednak, že Ředitelství státního dluhu má podávati proti nesprávným umořovacím usnesením opravné prostředky, tedy rozklady a rekursy, pokud ovšem jsou přípustný a důvodný, jednak že se při tom nepotřebuje dožadovati přispění finanční prokuratury, neboť má samo vésti se soudem potřebnou korespondenci, totiž sepisovati příslušné žádosti a činiti příslušné návrhy, k nimž ovšem náleží též žádosti a návrhy určené pro vyšší soudy nebo-li opravné prostředky. Z těchto důvodů odchýlil se Nejvyšší soud od dřívějšího svého názoru projeveného v rozhodnutí ze dne 4. září 1923, čís. 2897 sb. n. s., již obšírně odůvodněným rozhodnutím ze dne 21. července 1925, č. j. R I 380/25 čís. sb. n. s. 5188 a musil i v této věci uznati, jak shora uvedeno.

Citace:

Čís. 5290. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 345-346.