Čís. 5400.

Pozemková reforma.
Čl. 250 mírové smlouvy Trianonské nemá na zřeteli zákonodárství mírové (na př. o pozemkové reformě).
Ve stížnosti proti přejímací ceně nelze uplatňovati námitky proti záboru.
Pokud lze si stěžovati proti přejímací ceně. Nelze zvláště čítati a ceniti stavební plochu.
Pokud nelze přiznati bonitní přirážku.
(Rozh. ze dne 27. října 1925, R II 323/25.)
Soud prvé stolice (zemský soud v Praze) vyhověl stížnosti majitele velkostatku do usnesení Státního pozemkového úřadu, jímž byla stanovena přejímací cena za zabraný majetek 625 602 Kč 20 h potud, že zvýšil přejímací cenu na 629 976 Kč 67 h. Rekursní soud k rekursu majitelů napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl jejich dovolacímu rekursu.
Důvody:
Co se týče čl. 250 mírové smlouvy Trianonské, jest otázka, stěžovateli na jeho podkladě rozvinutá, úplně bezpředmětná, jak níže ukázáno bude. Nejvyšší soud měl však již vícekráte příležitost i k této otázce stanovisko zaujmouti, což obzvláště podrobně učinil v rozhodnutí ze dne 28. dubna 1925, R I 354/25, sb. n. s. čís. 4977. Chtějí-li se tedy stěžovatelé o mínění Nejvyššího soudu k této otázce informovati, odkazují se na toto rozhodnutí, z něhož se přesvědčí o nesprávnosti svého stanoviska, třebaže tam šlo o smlouvu Versaillskou. Zde budiž jen stručně podotknuto, že i čl. 250 mír. sml. Trianonské týče se opatření válečných a tudíž majetku nepřátelského, jak dokazuje citovaný v něm čl. 232, že však nikterak nemá na zřeteli zákonodárství mírové, o jaké se tu jedná a jemuž podrobeni jsou nejen cizinci, lépe řečeno (bývalí) nepřátelé, nýbrž i vlastní občané státu, jak v řečeném rozhodnutí blíže rozvedeno, že však v tomto případě jde o použití norem zákonodárství mírového, dle nichž naloženo bylo i se stěžovateli zrovna tak, jako s každým domácím občanem, jehož majetek záboru podléhá. Než i kdyby právní stanovisko stěžovatelů bylo správné, nemají přece pravdu z formálních příčin a proto jest otázka materielní bezpředmětná. Dejme tomu, že stěžovatelé mocí čl. 250 cit. mír. sml. jsou skutečně vyjmuti ze zákonodárství záborového, pak ale promeškali pravý čas k uplatňování této výsady a přicházejí s námitkou touto pozdě, když ji činí teprve v stížnosti proti rozhodnutí o ceně přejímací. Uplatňovati námitku, že majetek nepodléhá záboru, slušelo buď: 1. proti výroku Státního po- zemkového úřadu, že majetek platí za zabraný, výrok to, který se pravidelně tají v návrhu na poznámku záboru, který ale nepodléhá odporu v cestě soudní, nýbrž jen stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, nebo, nebylo-li takového výroku, tedy, 2. proti oznámení zamýšleného převzetí, jež rovněž jen v udané cestě napadati by bylo lze, anebo konečně 3. nejpozději v soudní stížnosti proti výpovědi, která se dle §u 12 náhr. zákona připouští jen ohledně majetku zabraného, nikoli však teprve v stížnosti proti ceně přejímací, když již Státní pozemkový úřad majetek převzal a vlastníkem jeho se stal: tu možno již jen stěžovati si právě co do ceny přejímací, jak to § 46 náhr. zák. výslovně praví. Ale ovšem stěžovatelé i do té si z důvodu čl. 250 stěžují, než rovněž neprávem. Neboť dle výslovného předpisu §u 46 náhr. zákona může se stížnost ta opírati jedině o to, že porušeny byly zvláštní předpisy vydané vládou na základě §u 41 (2) téhož zákona pro určování a vypočítávání přejímací ceny, nebo předpisy §u 42 až 45 cit. zák., nikoli tedy o to, že porušen byl čl. 250 mírové smlouvy Trianonské. Druhým bodem stížnosti jest, že nebyla zvláště čítána a oceněna plocha stavební. Přes to, že pro ni nebyly vydány žádné tabulky, nelze prý ji převzíti bez náhrady, zrovna tak jako ne půdy viniční, lesní a neplodné, pro něž prý rovněž není zvláštních tabulek, nýbrž prý musí býti oceněny znalci dle §u 41 (3) náhr. zák. Ale i to je důvod mylný, jak vysvitne ze soustavného seřadění předpisu sem spadajících. Dle §u 2 nařízení ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n. platí: 1. tabulky I. pro půdu bez budov, 2. tabulky II. pro půdu s budovami, 4. tabulka IV. pro vinice na Slovensku a Podkarpatské Rusi, 5. tabulka V. pro lesní majetek. V §u 8 čís. 5 pak se praví, že v tabulkách I. a II. zahrnuta jest všecka půda vyjma viničnou, lesní, neplodnou a stavební. Pod čís. 4 téhož §u pak stanoví se pojem neplodné půdy a kdy se zvláště cení a kdy ne, a jak se cení, pod čís. 5 téhož §u udává se, co se má považovati za plochu stavební. V §u 10 (2) pak stanoveno, že vinice v historických zemích oceňují se dle §u 41 (3) náhr. zák., t. j. znalci. K ocenění každé půdy, ať viniční, neb lesní neb neplodné jsou tedy dány předpisy, jen o ocenění stavební plochy ne: o té se pouze a prostě praví, že není zahrnuta v tabulce II. Ježto však předpis §u 2 čís. 2 a sama tabulka II. praví, že cena zde udaná platí pro půdu s budovami, plyne z toho obého dohromady, že nařízení plochu stavební zvláště čítati a ceniti nechtělo a jedině z toho důvodu předpisy o tom nedalo. Naprosto nelze mysliti, že by na to bylo pouze zapomnělo, když o ploše stavební zrovna tak často mluví, jako o ostatních druzích půdy, pro něž předpisy o ocenění má. To také odpovídá stavu věci, neboť nařízení má za to, že když pojata v ocenění hodnota budov, nelze čítati ještě zvláště plochu stavební, neboť budovy bez stavební plochy existovati nemohou a cena její je tedy zahrnuta již v ceně budov. Třetím bodem stížnosti jest bonitní přirážka dle §u 3 (2) a §u 4 téhož vlád. nař. ve znění vládního nařízení ze dne 21. září 1922, čís. 296 sb. z. a n. Dle §u 4 má se bonitní přirážka přiznati zejména, je-li převzatý majetek v nadprůměrném, vzorném stavu hospodářském s výstavními budovami dobře zachovalými, nebo s plodností pudy mimořádně zvýšenou vydatným hnojením. Z těchto důvodů bonitní přirážky není, vyjma co se týče budov u dvora K., kde proto přiznána 4% přirážka, jež je přiměřená, prokázán nikde žádný, i odkazuje se na podrobný nález znalce, z něhož nedostatek řečených podmínek vysvítá sám sebou, takže dobré zdání znalcem k tomu v tom smyslu přičiněné, jest jen nezbytným logickým důsledkem nálezu.

Citace:

Čís. 5400. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 537-539.