Čís. 5561.

Podal-li odvolání advokát A., v odvolacím řízení však zastupoval stranu advokát B., nelze lhůtu k podání dovolání advokátem B-em počítati ode dne pozdějšího doručení tomuto advokátu, nýbrž ode dne dřívějšího doručení advokátu A., leč že by advokát A. byl vypověděl plnou moc způsobem, předepsaným v §u 36 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1925, Rv I 2072/25.)
Procesní soud prvé stolice ponechal k námitkám žalovaných směnečný platební příkaz v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaných.
Důvody:
V první stolici zastupoval žalované advokát Dr. Viktor R., jehož procesní plná moc ve spisech jest založena. Odvolání žalovaných podáno taktéž z kanceláře Dr. R-a, který ovšem nepodepsal odvolací spis, čehož si nižší soudy nepovšimly. Odvolacího líčení súčastnil se za žalované advokát Dr. František B., vykázavší se rovněž procesní plnou mocí, založenou ve spisech. Případné odvolání nebo výpověď plné moci Dr. R-a nebyly odpůrkyni a soudu oznámeny způsobem, předepsaným v §u 36 c. ř. s. Mohly tedy jak žalobkyně, tak i soud důvodně pokládati za to, že žalovaní zplnomocnili Dr. В-a vedle Dr. R-a, kdyžtě není nepřípustno, by se táž strana dala zastupovati několika advokáty (§ 41 odstavec třetí c. ř. s.). Podle prvního odstavce §u 93 c. ř. s. byl tedy rozsudek soudu odvolacího s právním účinkem doručen Dr. Viktoru R-ovi. Stalo se tak dne 26. října 1925, od kteréhožto dne běžela osmi- denní lhůta k dovolání (§§ 555 čís. 2, 505 odstavec druhý c. ř. s.), končivší se tedy dne 3. listopadu 1925. Dovolání, podané teprve dne 16. listopadu 1925 — Drem Františkem B-em — podáno tudíž opožděně. K pouhému tvrzení, že Dr. R. vypověděl žalovaným plnou moc již před odvolacím líčením, nelze míti zření, když nebylo šetřeno předpisů §u 36 c. ř. s., ježto by jinak mohly býti obcházeny předpisy civilního řádu soudního o lhůtách k opravným prostředkům a tyto lhůty proti zákonu býti prodlužovány. (Že to v tomto případě bylo zamýšleno, nechce dovolací soud předpokládati.) Opožděné dovolání bylo tedy odmítnouti (§§ 507, 471 čís. 2, 474, druhý odstavec, 495, 513 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 5561. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 826-827.