Čís. 5255.

Mimořádná opatření bytové péče.
O určení výše nájemného za byty, přikázané dle §u 2 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. v doslovu čl. 1. zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 sb. z. a n., jest jednati v řízení nesporném.
(Rozh. ze dne 2. září 1925, R II 254/25.)
Navrhovatelé, jimž byl okresní politickou správou přikázán byt podle §u 2, odstavec druhý, zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. v doslovu čl. I. zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 sb. z. a n., domáhali se na okresním soudě, by byla v nesporném řízení stanovena výše nájemného. Soud prvé stolice návrhu vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Zákon o zabírání bytů ze dne 30. října 1919 nepozbyl účinnosti. Dnem 30. června 1921, čís. 592 sb z. a n. pominulo jen zmocnění obcí a společných bytových úřadů k dalšímu provádění opatření podle §u 2—31 zákona, kteréž zmocnění bylo § 70 zákona ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n. prodlouženo do 30. června 1921. Dnem 30. června 1921 nepozbyl zejména platnosti předpis §u 12 o výši náhrady za byty zabrané a o příslušnosti soudu k určení náhrady té v případech, v §u 12 (3) uvedených, neboť dnem 30. června 1921 nemohla přestátí ani veškerá působnost obcí a společných bytových úřadů (§ 14 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n.). Přes to bylo rekursu vyhověti. V případě tomto nejde o zabírání bytů ve smyslu onoho zákona, nýbrž o určení nájemného dle §u 2 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 sb. z. a n. Zákon tento nemá předpisu o tom, jak má býti určeno nájemné z bytů určeným nájemníkům. Ustanovení §u 12 zákona o zabírání bytů nelze obdobou použiti, neb jest to výjimečný zákon, který se jen vztahuje na byty, o které tu nejde. Poněvadž není jiného zákonného ustanovení o určení nájemného určeným nájemníkům dle §u 2 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 sb. z. a n. v řízení nesporném a nejde též, jak vyplývá z návrhu, o ustanovení výše nájemného podle zákona o ochraně nájemníků, nebyl soud prvé stolice oprávněn určiti nájemné v řízení nesporném.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by rozhodl o rekursu, nehledě k důvodu zamítnutí.
Důvody:
Rekursní soud sám právem zdůrazňuje, že zákon ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n., zejména jeho předpis §u 12 nepozbyl posud platnosti, protože dnem 30. června 1921 pominulo dle §u 70 zákona ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n. pouze zmocnění obcí (společných bytových úřadu) k dalšímu provádění opatření podle §u 2—31 onoho zákona. To vysvítá také již z ustanovení §u 14 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n., kde se praví, že zabrání bytů a míst- ností, provedená podle zákona ze dne 30. října 1919 zůstávají v platnosti, že obce (společné bytové úřady) mohou podle toho zákona činiti veškerá opatření, nutná za účelem správy a vrácení bytů zabraných a za účelem zabezpečení svých práv a splnění svých povinností, ze zabrání pro ně vyplývajících, a že obec může nájemníku zabraného bytu dáti výpověď. Jest ovšem dále správné, praví-li rekursní soud, že v tomto případě nejde o zabírání bytů ve smyslu zákona čís. 592/1919, nýbrž o určení nájemníka dle §u 2 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 sb. z. a n. Nelze však přistoupiti na jeho názor, že z toho důvodu, že tento
zákon nemá ustanovení o tom, jak má býti určeno nájemné z bytu, pro kterýž okresní politická správa (magistrát) určila nájemníka, nelze nájemné ustanoviti soudem v řízení nesporném. Zákon čís. 592/1919 vyvolán byl kromobyčejnými poměry bytové nouze a propůjčoval také obcím (společným bytovým úřadům) mimořádná práva, zmocniv je ku zabírání bytu a místností, třeba i obydlených za jistých podmínek, by takovým způsobem činěna byla rázná opatření ku zmírnění a odstranění bytových nedostatků. Po zkušenostech, nabytých prováděním tohoto zákona, bylo toto mimořádné zmocnění obcí (společných bytových úřadů) dnem 30. června 1921 zastaveno, jinak však zákon sám, jak shora již vyloženo, za účelem další správy a vrácení zabraných bytů ponechán ještě v platnosti, ale, by nadále ještě trvajícím neutěšeným poměrům bytovým bylo částečně odpomáháno, byl vydán zákon čís. 225/22, jenž zejména předpisy §u 2 a 13 hleděl této snaze vyhověti. Zákon tento byl pak nově upraven novelou čís. 87/23, ale oba, jak již zápisy jejich dosvědčují, byly vydány rovněž jako zákon o zabírání bytu za účelem mimořádných opatření bytové péče. Pokud se zejména týče předpisu §u 2, bylo obmezeno oprávnění okresní správy politické pouze na to, že po marné výzvě majitele domu, by sám do jisté lhůty pronajal, určila, tedy jemu vnutila nájemníka pro jeho nepronajaté a neobydlené místnosti, hodící se k obývání. Ale jak zákon čís. 592/19 tak i tyto pozdější zákony čís. 225/22 a čís. 87/23 sledují v podstatě týž účel, totiž čeliti bytové nouzi, souvisejí úzce spolu, an dřívější nahražen pozdějším, jenž jest toliko jeho pokračováním s jinými, ale za týmž cílem jdoucími předpisy. Též dle tohoto novějšího zákona neurčuje správní úřad výši nájemného, nýbrž ponechává to především dohodě stran. Zákon čís. 592/1919 obsahoval výslovně ustanovení (§ 12), že, nedošlo-li v té příčině k dohodě, jest povolán okresní soud (nájemní úřad), aby v řízení nesporném určil náhradu, nebylo-li nájemné ze zabavených místností a bytu stanoveno. Nebyl-li posud tento předpis zákona zrušen a celý zákon čís. 225/1922 a čís. 87/1923 jsou pokračováním zákona dřívějšího, jehož účely podobně sledují, není příčiny pochybovati o tom, že téhož předpisu o určení prvého nájemného lze použiti i v tom případě, že o to požádal nájemník, určený okresní politickou správou dle §u 2 novějšího zákona. Z toho důvodu nepřipadlo ani zákonodárci, by do novějšího zákona opět přejímal týž nebo podobný předpis, který úřad a v jakém řízení má ustanoviti výši nájemného, pakli se strany nedohodly. Nutno uvážiti ještě toto: Nejen majitel domu, nýbrž i nájemník má stejně živý zájem na tom, by věděl, kolik z bytu a místností, pro něž byl proti vůli jejich majitele určen, má platiti, po případě aspoň na soudě ukládati. Neboť by i pro něho mohla vzejíti, zejména kdyby poměr zůstal po delší dobu neurovnán, trapná situace. Otázka úpravy nájemného, kdyby měla se státi jen v cestě sporu, byla by ponechána v tom ohledu, kdy se tak stane, více nebo méně libovůli majitele domu. To nelze rozhodně schvalovati. Mimo to úprava dala by se cestou zdlouhavou a nákladnou a nelze seznati, proč by se měla dáti přednost takovému řízení před jednodušším a lacinějším řízením nesporným, jež moderní zákony očividně, kde se tak jen může státi, podporují a kteréž může téhož účelu dosáhnouti stejně dobře, ale rychleji a s úsporou nákladů. Proto prvý soud správně k žádosti nájemníkově ustanovil nájemné ve smyslu zákona čís. 592/1919 a bylo tudíž usnesení rekursního soudu, jež pouze z formálních důvodů návrh žadatelů zamítlo (správně odmítnouti mělo), ale jež se nezabývalo věcnou částí podané stížnosti, zrušiti a uložiti mu, by o stížnosti ve věci samé rozhodl.

Citace:

Čís. 5255. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 271-273.