Čís. 5467.

Dohoda o sudišti dle §u 88, odstavec prvý, j. n. může se státi jakýmkoliv způsobem, jen když se prokáže listinou, byť i tato byla podepsána jen jednostranně žalovaným. Stačí doložka: »Splatno a žalovatelno v místě, kde jest účet vystaven.«
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1925, R I 912/25.)
Žalující, pražská firma, domáhala se na městské obci R., na Moravě, zaplacení nájemného z filmů. Žalobu zadala na okresním soudě v Praze, odůvodnivši místní příslušnost ustanovením §u 88, prvý odstavec, j. n. Námitce místní nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku místní ne- příslušnosti. Důvody: První soudce zkoumal místní příslušnost výhradně jen s hlediska ustanovení §u 104 j. n. Učinil tak zbytečně, poněvadž se žalobkyně k odůvodnění příslušnosti tohoto předpisu vůbec ani nedovolávala, nýbrž příslušnost prvého soudu odůvodňovala jen §em 88 odstavec prvý j. n. Císařským nařízením ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. byl tento předpis proti původnímu svému doslovu změněn tak, že lze na splnění smlouvy žalovati u soudu místa, v němž se má smlouva dle ujednání stran plniti, kdežto dřívější doslov zněl »dle písemného ujednání«. K odstavci prvému cit. §u připojen byl ještě dodatek »ujednání musí býti listinou prokázáno«. Dodatek tento vztahuje se jen na ujednání splniště, nikoliv na ujednání sudiště. Podle výnosu min. sprav, ze dne 2. června 1914, čís. 43 Věstníku stala se tato změna úmyslně za tím účelem, by podmínky soudu splniště byly stejné v bývalém Rakousku jako v Uhrách a dodává se v něm, že podle novelovaného znění není třeba písemného ujednání sudiště, takže jím nastal soulad mezi podmínkami soudu splniště a soudu příslušného podle §u 104 j. n. s jedinou úchylkou, že ujednání podle §u 104 j. n. dlužno prokázati již v žalobě, čehož u sudiště podle §u 88, prvý odstavec j. n., třeba není. Stačí tedy, jak v onom výnose se dále uvádí, když ujednání se uskutečnilo jakýmkoli způsobem, třeba ústně neb podrobením se tištěným smluvním podmínkám, ano i mlčky, jenom když úmluva se prokáže listinou, byť i tato byla podepsána jen jednostranně žalovaným, jako je na př. objednací lístek, závěrečný list, komisní nota a podobně. Tento výklad nutno uznati za správný, poněvadž vyhovuje jak doslovu §u 88 prvý odstavec j. n., tak i úmyslu zákonodárcovu. Objednacím lístkem ze dne 30. října 1924, svědkem Františkem P-em v zastoupení žalované obce podle jeho doznání podepsaným, jest prokázáno, že obsahuje doložku »Splatno a žalovatelno v místě, kde účet jest vystaven«. Účtem žalující stranou žalované straně zaslaným ze dne 28. listopadu 1924 s připojenou k němu poštovní poukázkou jest dále prokázáno, že vystaven byl v Praze. Z obojího vyplývá tedy logický závěr, že nájemné za film žalovanou stranou objednaný a jí žalující stranou dodaný bylo splatno a mělo býti zaplaceno v Praze, což žalovaná strana ani nepopřela. Výpověďmi svědků má soud rekursní také za prokázáno, že, i když ne výslovně, přece mlčky bylo mezi zástupci stran ujednáno, že nájemné mělo býti zaplaceno v Praze. Zástupce žalované strany věděl, že tato bydlí v Praze, že tam vystaví účet a že žalovaná strana bude povinna tam zaslati nájemné za film. Proto také bez námitek podepsal objednací lístek, který při náležité opatrnosti, kterou u každého rozumného člověka nutno předpokládati (srovnej § 1297 obč. zák.) musil čísti a tedy také doložku o splatnosti v jeho záhlaví vytištěnou. Že o splništi se výslovně nemluvilo, je se zřetelem na to snadno vysvětlitelno. Bylo prostě samozřejmé, že žalovaná strana zašle žalobkyni smluvené nájemné do Prahy, kde tato bydlí a kde účet vystaví. Takovýto postup jest v poctivém obchodním styku při uzavírání smluv, o jakou tu jde, tak samozřejmým, že se o tom pravidelně nikdy zvláště nemluví, zejména když je to zřejmo i z objednacího lístku. Z řečeného plyne, že smlouva mezi stranami měla býti žalovanou splněna, t. j. nájemné z filmu zaplaceno v místě vystavení účtu, t. j. v Praze, což objednacím lístkem a účtem, tedy listinami, jest prokázáno. Jsou tu tedy všechny předpoklady pro příslušnost dovolaného soudu zákonem v §u 88 prvý odstavec j. n. vyžadované, pročež námitka místní nepříslušnosti jest bezpodstatná a neprávem bylo jí prvním soudem vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Pokud jde o ustanovení §u 88 prvý odstavec j. n., shledává Nejvyšší soud výklad, jaký tomuto zákonnému ustanovení dává rekursní soud, správným, stavu věci a zákonu odpovídajícím a poukazuje proto stěžovatelku na dotyčné důvody napadeného usnesení. Jest pravda, že k založení místní příslušnosti dle §u 88 prvý odstavec j. n. jest potřebí, aby strany dohodly se ohledně místa plnění. Dohoda tato, jak soud rekursní v napadeném usnesení vyvodil, také skutečné se stala a sice mělo dle této dohody listinou (objednacím lístkem ze dne 20. října 1924) prokázané nájemné za půjčený film zaplaceno býti tam, kde účet jest vystaven. Účet jest dle zjištění soudu rekursního vystaven v Praze a proto soud rekursní správně Prahu jako umluvené splniště pro zaplacení zažalovaného obnosu uznal. Tvrzení stěžovatelky, že pro obě strany splništěm bylo R., poněvadž nebylo ujednáno, že žalobkyně smlouvu splní již tím, že odevzdá zapůjčený film dopravnímu prostředku, nemá významu, když smluveno bylo, že nájemné splatno a žalovatelno bude v místě, kde účet byl vystaven a když žalovaná věděla, že žalobkyně, která má své sídlo v Praze, také účet v Praze vystaví. Podepsáním objednacího lístku, na němž toto ustanovení se nalézá, uznala žalovaná svou povinnost nájemné za film žalobkyni zaplatiti v Praze a tím Prahu, která pro žalobkyni jako místo jejího bydliště byla místem plnění, uznala se své strany za splniště smlouvy.

Citace:

Čís. 5467. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 655-657.