Čís. 5194.

Věcné nedostatky protokolárního odvolání nemůže zástupce chudých po lhůtě §u 464 c. ř. s. opraviti, třebas mu byla soudem k tomu dána nová lhůta.
(Rozh. ze dne 4. srpna 1925, R I 593/25.)
Soud druhé stolice nevyhověl 1. rekursu žalobce do usnesení prvého soudu, jímž byl zamítnut žalobcův návrh na navrácení k předešlému stavu pro zmeškání odvolací lhůty a 2. odmítl žalobcovo odvolání do rozsudku prvého soudu. Důvody: ad 1. Soud prvé stolice zamítl návrh strany žalující na navrácení k předešlému stavu pro zmeškání lhůty odvolací z toho důvodu, že prý odvolání bylo podáno úředním zástupcem chudých včas, takže není tu vůbec promeškání procesního úkonu. Stěžovatel správně napadá toto právní stanovisko prvého soudu. Jak ze spisů plyne, byl rozsudek soudu stolice prvé doručen žalující straně k rukám jejího zástupce chudých vrchního kancelářského oficiála Aloisa R-a dne 2. dubna 1925. Dne 16. dubna, tedy v poslední den odvolací lhůty sepsal soud prvé stolice s Aloisem R-em jako zástupcem chudých protokolárně odvolání, které vyčerpává se v pouhém prohlášení, že podává z opatrnosti ku zemskému soudu civilnímu v Praze jako soudu odvolacímu odvolání, když byl poručník nezletilého žalobce, jemuž rozsudek s příslušným ponaučením zaslal, odvolání do tohoto dne nepodal. Postup tento zřejmé odporuje znění druhého odstavce §u 465 c. ř. s., který dopouští, by odvolání bylo protokolárně sepsáno jen v místech, kde nemají sídla aspoň dva advokáti; v místě soudu prvé stolice však sídlí advokátu více, takže bylo nepřípustno, odvolání podávati protokolárně. Když však již tak se stalo, mělo odvolání býti sepsáno ve formě, odpovídající předpisům §u 467 с. ř. s., zejména mělo obsahovati nejen důvody odvolací, nýbrž i návrh odvolací, jak i předpisuje třetí odstavec §u 465 c. ř. s., který zdůrazňuje, že opomenutí těchto náležitostí má za následek, že odvoláni nelze pokládati za řádný spis odvolací (§ 471 čís. 3 a 474 odstavec druhý c. ř. s.). Také nešetřil soudce prvý předpisu §u 90 zákona o soudní organisaci a nepověřil ihned úředníka soudního, by ještě téhož dne sepsal řádný spis odvolací (srv. Neumannův Komentář k с. ř. s. str. 1389). Z toho plyne, že nelze pouhé protokolární prohlášení zástupce chudých, že podává odvolání, pokládati vůbec za odvolání po rozumu c. ř. s. a že prvý soudce způsobem právně nepřípustným pokládá odvolání pouze za vadné po stránce formální a povolil lhůtu k sepsání spisu odvolacího do 28. dubna 1925 advokátem, který bude ustanoven výborem advokátní komory. Že naprostý nedostatek odvolacích důvodů a návrhu odvolacího není pouhou formální vadou, a že nemůže býti napraven dle §§ 84 a 85 c. ř. s., nýbrž že jest podstatnou vadou odvolání, která činí odvolání vůbec nepřípustným dle §u 471 čís. 3 a 474 odstavec druhý c. ř. s., zdůraznilo také ministerstvo spravedlnosti ve svých vysvětlivkách k §u 462 c. ř. s. Advokát jako zástupce chudých smí napraviti jen formální poklesky, jakými jsou scházející označení odvolacího soudu, nebo scházející podpis advokáta, nesmí však teprve sestrojiti odvolací důvody i odvolací návrhy. Vždyť odvolání jím podané jest jen reprodukcí odvolání formálně vadného, раk-li této povahy nemá, jest odvolání z brusu novým, které dlužno také časově posuzovati pouze a jedině podle času, kdy bylo advokátem podáno. Veškeré tyto úvahy zcela správně právnicky postřehl stěžovatel, který dne 28. dubna 1925 podal návrh na navrácení v předešlý stav dle §u 146 c. ř. s., vida, že odvolání vůbec nebylo podáno včas. Byl to jedině možný právní prostředek, který mu zákon poskytoval. Než důvod, který proto uvádí, nemůže obstáti. Pouhá skutečnost, že strana žalující jest osobou práva neznalou, nemůže býti pokládána za takovou příhodu, která by byla nepředvídanou, nebo neodvratitelnou po rozumu §u 146 c. ř. s. Byl-li rozsudek doručen straně žalující již dne 2. dubna 1925, měla dosti času, by během čtrnáctidenní lhůty odvolací dosáhla jmenování advokáta výborem advokátní komory, který by byl včas odvolání v řádné formě podal, a ostatně mohl zá- stupce chudých posud zřízený řádnou informací u soudu, když již sám formy neznal, nabýti nutných znalostí o formách spisu odvolacího. Jest ostatně spisy zjištěno, že rozsudek byl jím intimován poručníku a že také tento vůbec neuznal za hodno odvolání podati, a že zástupce chudých podal odvolání »jen z opatrnosti«. Dlužno zdůrazniti, že hlavní vinu na opožděném podání odvolání má žalující strana, že se o věc vůbec nestarala a teprve v poslední den lhůty odvolací podala odvolání, které jest svou formou i obsahem nepřípustným. Poněvadž tu není předpokladu §u 146 c. ř. s., nemohlo býti vyhověno návrhu na navrácení ve stav předešlý, i bylo usnesení soudu stolice prvé, ovšem ze zcela jiných důvodů, jež byly uvedeny, potvrzeno. Ad 2. Již z vylíčení věci k 1. vyplývá, že odvolání podané dne 16. dubna 1925 nelze vůbec za odvolání pokládati, což také uznává sám právní zástupce žalující strany, čehož logickým důsledkem jest, že odvolání sepsané právním zástupcem žalující strany teprve dne 28. dubna 1925 jest opožděno, takže nezbylo než odvolání to v neveřejném sezení dle §§ 471 čís. 3 a 473 a 474 odstavec druhý c. ř. s. z tohoto důvodu odmítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Po stránce formální sluší uvésti, že stěžovatel napadá usnesení soudu druhé stolice, kterým odvolání žalobcovo bylo odmítnuto, jako usnesení soudu rekursního dovolacím rekursem, ačkoli napadené usnesení jest usnesením soudu odvolacího, které napadnouti bylo rekursem, nikoli dovolacím rekursem. Ve věci samé řešiti jest otázku, zda odvolání zástupcem chudých Aloisem R-em, vrchním kancelářským oficiálem u okresního soudu v M. dne 16. dubna 1925, v poslední den lhůty odvolací do protokolu podané, považovati lze za odvolání, a odpovídá předpisům §u 467 c. ř. s., zvláště předpisu §u 467 čís. 3 c. ř. s. Otázku tuto zodpověděl soud odvolací v napadeném usnesení záporně a soud nejvyšší, sdíleje plně právní názor soudu odvolacího, poukazuje stěžovatele především na důvody napadeného usnesení. Dle obsahu protokolu ze dne 16. dubna 1925 jest jisto, že odvoláni zástupcem chudých do tohoto protokolu za žalobce podané neobsahuje ani důvodů odvolacích ani návrhu a že tudíž předpisu §u 467 čís. 3 c. ř. s. neodpovídá. Poněvadž nedostatky tyto nejsou nedostatky formálními, nýbrž nedostatky věcnými, ze kterých odpůrce nabyl práva, by strana obmeškalá, v tomto případě žalobce, zůstal se zameškaným přednesem vyloučen, nemohl soud prvé stolice dle předpisu §u 84 a 85 c. ř. s. s tímto odvoláním naložiti jako jen formálně vadným. Když tomu tak, nemohl právní zástupce, soudem prvé stolice pro žalobce ustanovený, nabýti práva, by tyto věcné nedostatky žalobcova odvolání ve lhůtě mu do 28. dubna 1925 stanovené, opravil, neboť tímto ustanovením právního zástupce chudých pro žalobce nemohla býti neprodlužitelná. 14denní lhůta §u 464 c. ř. s. do 28. dubna 1925 prodloužena. Okolnost, že soudce prvé stolice ony věcné nedostatky žalobcova odvolání, v čas podaného, považoval jen za nedostatky formální a proto s ním jako jen formálně vadným naložil, nemůže nic změniti na tom, že protokolární odvolání žalob- covo ve lhůtě §u 464 с. ř. s. podané věcně předpisům §u 467 c. ř. s. nevyhovovalo a tudíž odvoláním skutečně nebylo. Muselo proto odvolání, podané právním zástupcem chudých, žalobci po uplynutí lhůty odvolací ustanoveným pokládáno býti za odvolání nové, a, poněvadž podáno bylo po uplynutí 14denní lhůty §u 464 c. ř. s., jest jeho odmítnutí soudem odvolacím stavem spisů i zákonem plně odůvodněno. Otázky, jak daleko sahají práva právního zástupce k odstranění formálních vad odvolání jedné ze stran ustanoveného, zvláště zda je povinen předpisům zákona neodpovídající odvolání prostě svým podpisem krýti, či zdali a pokud může při odstraňování formální vady nové podání předpisům zákonným odpovídající ve lhůtě mu stanovené učiniti, byly zodpověděny rozhodnutím tohoto Nejvyššího soudu pod číslem 983 sb. n. s. uveřejněným a poukazuje se proto stěžovatel se svými dotyčnými vývody na toto rozhodnutí, jehož odůvodnění Nejvyšší soud i v tomto případě shledává případným. Za tohoto stavu věci jest nerozhodno, zdali soud prvé stolice měl dle předpisu §u 85 odstavec druhý c. ř. s. formálně vadné odvoláni žalobci vrátiti a zdali právní zástupce žalobcův podáním návrhu na vrácení do předešlého stavu sám uznal, že odvolání dne 16. dubna 1925 do protokolu dané za odvolání vůbec nelze pokládali a není proto potřebí otázkami těmito blíže se zabývati. Totéž platí o vývodech rekursu, že jde zde o nezletilce zvláštní ochrany zákona požívajícího a že proto nebude lze právní názor soudu odvolacího v napadeném usnesení vyslovený sdíleti, neboť předpis §u 464 c. ř. s. a předpis §u 467 čís. 3 c. ř. s. platí pro všecky sporné strany, tedy i pro nezletilce, jsou-li spornou stranou, jak tomu jest v tomto případě.

Citace:

Čís. 5194. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 187-190.