Čís. 5153.

Vymáhající věřitel, jenž exekučně zabavil knihovně sice dosud zajištěnou, avšak již zaplacenou pohledávku, nemůže se (vůči poddlužníkovi a vlastníku hypotéky) dovolávati důvěry ve veřejné knihy.
(Rozh. ze dne 25. června 1925, Rv I 655/25.) Žalobcům byla exekučně přikázána k vybrání pohledávka Tomáše V-a, zajištěná na nemovitosti žalovaných. Proti žalobě o zaplacení pohledávky namítli žalovaní, že pohledávka byla již zaplacena, což bylo též zjištěno. V knize pozemkové nebylo však zástavní právo pro pohledávku dosud vymazáno. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Těžiště této rozepře dopadá na otázku, zda vymáhající věřitel, který exekučně zabavil knihovně sice dosud zajištěnou, avšak již zaplacenou knihovní pohledávku, může vůči poddlužníkovi a vlastníku hypotéky dovolávati se důvěry ve veřejné knihy. Přípustnost důvěry v pozemkové knihy předpokládá právní nárok ze smlouvy, uzavřené v důvěře v knihy veřejné. Proti rozšíření této důvěry na případ exekučního vymáhání mluví účel exekuce. Jestiť mezi dobrovolným a vnuceným zřízením práva zástavního podstatný právní rozdíl. Jde-li o dobrovolné zřízení práva zástavního, jde o právní jednání mezi zástavním dlužníkem a zástavním věřitelem a zásada důvěry v pozemkovou knihu chrání v tomto případě důvěru v právní jednání, že nebude zastavena věc cizí. Při vnuceném zřízení práva zástavního toho není. Na straně dlužníka není právního jednání, které by mělo býti chráněno zásadou veřejné víry. Kniha veřejná není knihou, podávající vysvětlení o jmění a úvěrové schopností toho, s nímž se chce uzavříti smlouva, nýbrž výkazem o disposičním oprávnění toho, kdož o předmětu zápisu knihovního disponuje. Je-li, jako v tomto případě, prokázáno, že pohledávky váznoucí na usedlosti žalovaných pro Tomáše V-a, byly zaplaceny dne 23. září 1921, tedy před tím, než byla povolena exekuce zabavením a přikázáním ku vybrání této pohledávky (dne 25. října 1924), nemohou žalobci odvolávati se na ustanovení §u 469 obč. zák., neboť neuplatňují dle §u 308 ex. ř. jim příslušejícího práva, nýbrž právo Tomáše V-a a nemají tudíž, jednajíce sice ve vlastním zájmu, ale jménem a v zastoupení dlužníka, proti poddlužníkovi více práv, než jaká příslušela Tomáši V-ovi. Na tomto stanovisku nezměnila ničeho třetí dílčí novela k obč. zák. (k §u 469), jakž vysvítá ze srovnání §§ 469 a 1446 obč. zák. v jejich novém doslovu. Dovolací soud vyslovil ostatně již v četných svých rozhodnutích, že exekuční nabytí zástavního práva, ať k zajištění, ať k úkoji nemůže se dovolávati důvěry ve veřejné knihy (zejména R II 386/23, sb. n. s. čís. 2987). Tvrzení dovolatelů, že názoru jimi hájenému nebrání nijak ustanovení §u 308 ex. ř., ježto poddlužník měl vždycky možnost brániti se proti povolení exekuce rekursem, čehož neučinil, ač byl upomínán, jest pro řešení tohoto sporu bezvýznamné.

Citace:

Čís. 5153. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 106-107.