Čís. 5222.

Předpis §u 55, druhá věta j. n. předpokládá, že jde o pohledávku spočívající na témže skutkovém a právním důvodu. Obchodní spojení není, kromě případu čl. 291 obch. zák., zvláštním ústavem právním, nýbrž jenom poměrem, podle něhož strany vcházejí mezi sebou navzájem v určitá právní jednání. Spojení žalob ku společnému projednání nemá vlivu na příslušnost.
(Rozh. ze dne 19. srpna 1925, R I 641 25.)
Žaloby, zadané na okresním soudě týmž žalobcem proti témuž žalovanému o 4 000 Kč a 2 340 Kč, byly sdruženy k společnému projednávání. Námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti. Důvody: Ani z přednesu stran ani ze skutkového zjištění procesního soudu neplyne důvodně, že zažalované pohledávky jsou jen částí jednotné celkové pohledávky, neb že žalobce domáhá se přebytku vzájemných pohledávek. Nejde totiž o ustanovení §u 55 druhá a třetí věta j. n., žalobní pohledávky jsou nároky, příslušejícími před okresní soud, a námitka předmětné nepříslušnosti není oprávněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel poukazuje k tomu, že namítal proti oběma žalobám, že jsou obě zažalované částky částkami z obchodního spojení, že ze svědecké výpovědi Anny H-ové vychází na jevo, že obě strany byly od 1. března 1919 až do roku 1922 v obchodním spojení, že žalobce poslal žalovanému vyúčtování z tohoto obchodního spojení, že žalovaný přijal toto vyúčtování s podotknutím, že dluh zaplatí, a že v tomto vyúčtování byly zahrnuty také obě zažalované položky. Dále poukazuje k tomu, že svědek Jindřich W. prohlásil, že se strany v letech 1919—1920 častěji scházely, že se tedy domníval, že jsou v obchodním spojení. Z toho stěžovatel odvozuje, že obě zažalované pohledávky jsou z obchodního spojení pro žalobce vybývající pohledávka celková, byť i pohledávky ty vzešly z rozličných důvodu právních. Leč těmito vývody nebylo vyvráceno správné věci i zákonu vyhovující odůvodnění napadeného usnesení. Předpis §u 55 druhá věta j. n. předpokládá, že jde o pohledávku, spočívající na témže skutkovém a právním důvodu. Že o takovou pohledávku nejde, připouští stěžovatel sám, uznávaje, že pohledávky ty vzešly z rozličných důvodů právních. O jaké obchodní spojení šlo mezi stranami, označil nejvýstižněji svědek Jindřich W., na kterého se stěžovatel odvolává, a jenž prohlásil, že se strany v letech 1919—1920 častěji scházely, že se tedy domníval, že jsou v obchodním spojení. Obchodní spojení není, kromě případu čl. 291 obch. zák., zvláštním ústavem právním, nýbrž jenom poměrem, podle něhož strany vcházejí mezi sebou navzájem v určitá právní jednání, a jedině tato právní jednání jsou právním důvodem pro jejich z toho vzešlá práva a závazky. Bylo-li zjištěno, že jde mezi stranami o šest skutkově i právně samostatných, na sobě nezávislých jednání právních a z nich vzešlých šest samostatných pohledávek, z nichž prvá zažalována byla samostatnou žalobou a ostatních pět zažalováno bylo rovněž samostatnou žalobou, pak nepochybil rekursní soud, uznav, že ani jedna z těchto pohledávek není jenom částí celkové pohledávky, že žalující strana byla oprávněna každou z nich zažalovati zvláště, že mohla tak učiniti jedině u okresního soudu bydliště žalovaného, poněvadž podle jejich výše byl pro žalobu příslušným jedině okresní soud. Sčítati lze pohledávky ty jenom potud, pokud byly uplatňovány jednou žalobou. Spojení obou žalob ku jednotnému projednání (§ 187 c. ř. s.) nemá vlivu na příslušnost (§ 29 j. n.).

Citace:

Čís. 5222. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 227-228.