Čís. 5112.

Zákon o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.
Nesprávné spouštění (vytahování) železničních závor může býti příhodou v dopravě. Úraz způsobený tím, že následkem rychlého a hlomozného vytažení závor se splašilo dobytče. Pokud nelze v chování se poškozeného průvodce dobytčete spatřovati spoluzavinění.
(Rozh. ze dne 12. června 1925, Rv I 681/25.)
Žalobkyně Emilie K-ová přijela spolu se svým manželem Karlem K-em na voze, taženém volem, k železničnímu přechodu v době, kdy závory byly spuštěny. Ježto, ač provoz na dráze nebyl, se závory delší dobu neotvíraly, odebral se Karel K. ku strážnímu domku, aby si vyžádal zvednutí závor, jež byly odtamtud řízeny. Za jeho nepřítomnosti byly závory prudce vyzdviženy, vůl se splašil, Emilie K-ová chtěla ho zadržeti, upadla však při tom a poranila se. Žalobní nárok na náhradu škody proti dráze uznal procesní soud prvé stolice polovicí po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaného eráru, k odvolání žalobkyně pak uznal žalobní nárok důvodem zcela po právu. Důvody: Zákon o ručení železnic vytyčuje v §u 1 praesumptio juris ac de jure, nepřipouštějící protidůkazu, domněnku nevyvratnou, že bylo-li příhodou v dopravě železnice přivoděno poškození na těle neb usmrcení člověka, příhoda nastala vždy zaviněním podnikatelstva nebo těch osob, jichž podnikatelstvo k výkonu provozu používá. Řešení této sporné věci předpokládá tudíž nejprve zodpovědění otázky, zda šlo o příhodu v dopravě, t. j. skutečnost neobvyklou, kterou nebylo lze očekávati při normálním běhu věcí, odpovídajícím zkušenosti, tudíž skutečnost odchylující se od normy. Bude-li tato otázka zodpověděna kladně, jest zkoumati dále, zda ona příhoda v dopravě sama sebou byla takového rázu, že mohla člověka na těle poškoditi a udála se mimo poškozenou osobu, konečně, zda byla v příčinné souvislosti s poškozením. Zdá se, že soud prvé stolice jest toho názoru, že okolnost, že železniční závoru s jejím zařízením jest počítati mezi ona opatření, která dotýkají se bezprostředně provozu železnice, činí otvírání a zavírání železničních závor již příhodou v dopravě. Tento názor není správným, neboť otvírání a zavírání železničních závor samo o sobě není ničím, co by se odchylovalo od normy, náleží k normálnímu provozu železnice a není tudíž příhodou. Otvírání a zavírání železničních závor stává se však příhodou v dopravě, děje-li se způsobem abnormálním, odchylujícím se od pravidla. Prvý soud ovšem vzal za prokázáno takové abnormální, předpisům se příčící otvírání železniční závory. Zjišťuje, že otevírání železniční závory se nedělo v čase, kdy byly pro ně dány přirozené předpoklady, když totiž, jak tomu bylo prokazatelně i v době neštěstí, železniční trať byla volná. Zjistil dále bezvadně, že závora při nehodě nezdvihala se, jak jest předepsáno a jak odpovídá jejímu zařízení, poznenáhlu, během 15” až 18”, nýbrž že po úderu o zem se vymrštila do výše, pokud se týče tak prudce šla nahoru, že, než přišla do klidu, se ještě odmrštila zpět. Takovéto otvírání závory nejen neodpovídá, jak plyne z posudku znalců, předpisům, poněvadž normálně má býti mírněno příliš prudké vztyčení závory, takže bylo otevření to abnormální, takovéto otvírání (i již z důvodu šetření závory a bezpečnosti obsluhující osoby) označil znalec přímo za nepřípustné. Jak opožděné, tak proti předpisům provedené otevření závory jest tudíž příhodou v železniční dopravě. Tím stává se závažnou další otázka, zda tyto příhody v dopravě o sobě byly s to, by přivodily lidem poškození na těle. Tuto otázku jest zodpověděti záporně, pokud jde o otevření závory v nepravý čas. Neboť ta okolnost, že závora zůstala zavřena, ačkoliv trať byla volná, nemohla o sobě, t. j. bez přistoupení jiných okolností, jako na příklad neosvětlení zavřené železniční závory v době noční, vésti k poškození osob, nýbrž mohla snad způsobiti pouze zastavení provozu na silnici. Nelze přehlížeti, že by nebylo došlo k neštěstí, kdyby byla závora vytažena byť opožděně, přece normálně, tudíž poznenáhlu. Zdvižení závory v nepravý čas samo o sobě by nebylo bývalo s to, vyvolati nastalou změnu (splašení se zvířete a ublížení na těle žalobkyni), kdyby nebyla bývala přistoupila druhá skutečnost, totiž zdvižení závory způsobem příčícím se předpisům. Právě tak jako okolnost, že se Karel K. vydal onoho dne a v onen čas se svým povozem na cestu a se právě touto cestou ubíral, nebylo ani opožděné vytažení závory samo o sobě způsobilé, aby přivodilo neštěstí. Okolnost, že by povoz při včasném otevření závory byl přejel přes železniční přechod bez překážky, nepropůjčuje této události ještě způsobilost, aby sama o sobě přivodila zranění člověka. Jinak má se ovšem věc, pokud jde o příhodu v dopravě, pozůstávající ve vytažení závory způsobem, při- čícím se předpisům. Vymrštění se závory, spojené s rachocením řetězů a úderem protizávaží na zemi, pokud se týče tak prudké vyzdvižení závory, že se ještě odmrštila zpět, dříve než přišla do klidu, může samo o sobě přivoditi splašení se zvířat, která jsou před závorou, a tím ohrožení tělesné bezpečnosti lidí, po případě jejich poranění. Železniční zřízenec, obsluhující železniční závoru, musí počítati s možností, že jsou před zavřenou závorou povozy, obzvláště tehdy, když, jak prvý soud bezvadně zjistil, nemůže se svého stanoviště železniční závoru přehlédnouti. Zbývá tudíž ještě otázka, zda bylo předpisům se příčící vymrštění se závory v příčinné souvislosti s poraněním žalobkyně. Úmyslně užívá zákonodárce v §u 1 zákona o ručení železnic výrazu »přivoditi«, naproti tomu v §u 2 výrazu »způsobiti«. Slovem »přivoděno« označuje obecná mluva všechny ony ku změně určitého stavu spolupůsobící události, bez nichž tato změna by nebyla mohla nastati, bez ohledu na to, zda tato událost způsobila změnu sama o sobě či ve spojeni s jinými skutečnostmi, a bez ohledu na to, zda měla za následek bezprostředně předcházející poslední stav, či nějaký stav dřívější, z něhož poslední teprve povstal. Na rozdíl od toho označuje výraz »způsobiti« pouze zjednání tohoto bezprostředně předcházejícího stavu. Paragraf 1 zákona vymezuje tudíž okruh příčinných události šíře, než § 2. Odůvodňuje-li tedy žalovaná strana nedostatek příčinnosti tím, že tvrdí, že poranění žalobkyně nebylo »způsobeno« závorou, nýbrž tím, že žalobkyně byla splašeným volem stržena k zemi a vozem přejeta, podkládá ustanovení §u 1 zákona nejen smysl, který tomuto ustanovení nepřísluší, nýbrž i nesprávný doslov. Uplatňuje-li žalovaná strana dále, že příčinné vztahy nebyly dostatečně probrány a posouzeny potud, že splašení se zvířete mohlo míti příčinu v jiných skutečnostech, jako na příklad v bodnutí mouchy nebo v nekontrolovatelném vnitřním pochodu v mozku vola a dovozuje-li z tohoto předpokladu, že není prokázán příčinný vztah mezi příhodou v dopravě a zraněním žalobkyně, přehlíží, že nikoli pouhé možnosti a dohady, nýbrž toliko poznatky, pramenící ze zkušenosti, mohou býti rozhodující pro posouzení otázky příčinné souvislosti věcí, a že každá nejistota podle zámyslu zákona o ručení železnic musí býti vyložena ve prospěch poškozeného. Ostatně žalovaná strana sama připouští, že nelze podati důkaz o rozmanitých jiných možných příčinách splašení se vola, že tudíž nelze nic namítati proti zjištění prvého soudu, podle něhož rychlé vymrštění a úder závory, spojené s chrastěním řetězů při jejím vytažení, mělo za následek splašení se vola a že tudíž bylo by bez výsledku jakékoliv další probírání jinakých příčinných souvislostí. Žalobkyně zjednala postihující ji důkaz příčinné souvislosti tím, že prokázala, že vůl počal skákati a vyhazovati a běžel přes volné koleje, když závora za chrastění řetězů a úderů protizávaží o zem vymrštila se do výše. Toto vše jest souhrn událostí, které se ode všech ostatních tak makavě odlišují, že to při svědomitém používání po ruce jsoucích prostředků poznávacích potud nutí k závěru, že vůl se splašil následkem vylíčené příhody v dopravě, pokud protidůkaz nevede k jinakému nutkavějšímu závěru. Otázkou, zda zřízenec dráhy jest vinen, zda jednal proti instrukci nebo zákazu, dále otázkou, zda neměla se že- lezniční správa postarati poskytnutím úlevy zřízenci aneb ustanovením jiného způsobilejšího hlídače trati u ruční závory anebo jinakým způsobem o účelnější používání železniční závory, konečně pak otázkou, zda vůbec jsou předpisy o tom, jakým způsobem se mají železniční závory otvírati, není se dále třeba zabývati, neboť § 1 zákona o ručení železnic ustanovuje, jak již bylo uvedeno, nevyvratnou domněnku zavinění podnikatelstva, po případě osob, jichž podnikatelstvo při provozu používá, jakmile příhodou v dopravě přivoděn byl tělesný úraz nebo usmrcení člověka. Není také možno zahrnouti a upraviti zákonnými předpisy nebo instrukcemi všechny rozmanité jevy při provozování železnice, jichž jest třeba se vystříhati se zřetelem na tělesnou bezpečnost lidí. Postup, příčící se pravidlu, neztrácí této své vlastnosti tím, že není výslovně zvláštním předpisem zakázán. Ručení žalované strany jest tudíž podle §u 1 zák. o ručení železnic nepochybné. Zbývá pouze ještě otázka, zda podařil se straně žalované důkaz některého z vyviňovacích důvodů, uvedených v §u 2 zákona. Na tuto otázku jest odpověděti záporně. Názor prvého soudu, že jest žalovanou stranu částečně sprostiti z ručební povinnosti proto, že jednak Karel K. místo, aby poslal manželku ke strážnímu domku, tam šel sám a povoz zůstavil své ženě, ačkoliv nikdy před tím neměl příležitost, pozorovati počínání si vola při vytahování železniční závory; jednak proto, že žalobkyně to připustila a, byť i vola pevně držela za obojek u hlavy, nechala ho, by se pásl s hlavou, obrácenou proti železniční závoře, spočívá na mylném výkladu předpisu §u 2 zák. o ruč. žel., podle něhož sprostí se podnikatelstvo pouze tehdy a potud povinnosti k náhradě škody, dokáže-li, že příhoda v dopravě byla způsobena neodvratným jednáním osoby třetí, za jejíž vinu podnikatelstvo neručí, anebo vinou poškozeného samotného. Příhoda v dopravě záležela, jak bylo uvedeno, v tom, že závora nebyla vytažena poznenáhlu v době asi 15” až 18”, nýbrž, že se do výše vymrštila, pokud se týče tak prudce šla nahoru, že se ještě, dříve nežli přišla do klidu, zpět odmrštila. Nebylo se vůbec pokoušeno o důkaz, že Karel K. nebo Emilie K-ová svým vlastním zaviněním tuto příhodu v dopravě způsobili. Důkaz takový neměl by také žádného výsledku, neboť na obsluhování železniční závory neměli manželé K-ovi žádného vlivu. Jak vývody rozsudku prvé stolice, týkající se domnělého zavinění manželů K-ových, tak i toho se týkající vývody v odvolání žalované strany spočívají na nepřípustném ztotožňování úrazu na dráze s příhodou v dopravě, dvou to pojmů, které zákon o ručení železnic v §u 1 výslovně odlišuje tím, že označuje úraz jako účinek příhody v dopravě. V tvrzení, že manželé K-ovi přivodili úraz vlastním opomenutím opatrnosti předepsané §em 1297 obč. zák., nespočívá tedy uplatňování vyviňovacího důvodu podle §u 2 zák. o ruč. železnic, nýbrž popírání předpokladů §u 1 zákona, totiž předpokladu, že úraz byl přivoděn příhodou v dopravě. Že však tento předpoklad v tomto případě jest dán, bylo již dovoženo. Že pak nemůže býti oprávněným způsobem úraz přičítán vlastní vině manželů K-ových, podává ostatně i úvaha, že nic nemohlo by ospravedlniti názor, že by nebylo k úrazu došlo, kdyby Karel K. byl býval zůstal u povozu; okolnost, že žalobkyně držela zvíře za obojek, snažíc se je zadržeti, když se plašilo, neruší nikterak příčinného vztahu mezi příhodou v dopravě a jejím úrazem. Jednání žalobkyně vyplývalo toliko z její snahy, dané situací, aby odvrátila následky splašení se zvířete. Že se jí to nepodařilo a že se při tom svalila na zem, není důsledkem jejího zaviněného jednání, nýbrž její nemohoucnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) posoudil odvolací soud věc správně. Pokud jde o vyřešení otázky, zda tu je či není příhoda v dopravě, shledává právem v abnormálním způsobu otevírání závory příhodu v dopravě podle §u 1 zákona o žel. ruč. Jest jí každá nepravidelnost abnormální vůči každodennímu, pravidelnému dění v dopravě, ať už záleží ve způsobu jízdy, ve stavu trati, bezpečnostních zařízení neb vozidel, aneb záleží, jako v projednávaném případě, v jednání železničních zřízenců, na př. v nesprávném spouštění závor. Názor dovolatelky, že příhoda v dopravě musí býti nějakým obzvláštním nebezpečím, vyvolaným živelní mocí, které železnice používá k pohonu vozidel, nemá v zákoně opory. Výrok soudů, že příhoda, o kterou tu jde, jest v příčinné souvislosti s úrazem, který žalobkyně utrpěla, nelze po stránce skutkové v dovolání s úspěchem napadati (§§ 503, 504 c. ř. s.). Po stránce právní mu ani dovolání nečiní výtek. Stejně jej nelze míti, jak dovolání míní, za mylný, protože by i jiné, sebe nepatrnější příčiny k splašení dobytčete mohly úraz přivoditi. Právem proto odvolací soud odvolání žalované nevyhověl. Ale právem vyhověl odvolání strany žalující. Je přisvědčiti jeho vývodům, že stranu žalující nestíhá zavinění na jejím úraze. Správně poukazuje tu zejména k okolností, že jednání žalobkyně vyplavalo toliko z její snahy, dané situací, aby odvrátila následky splašení se zvířete. Že se jí to nepodařilo a že se při tom svalila na zem, není důsledkem jejího zavinění, nýbrž její nemohoucnosti.

Citace:

Čís. 5112. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 37-41.