Čís. 5536.

Zadržovací právo dle §u 471 obč. zák. nemá sloužiti k chikanosnímu protahování sporu a proto nemá míti námitka, že tu jest (zadržovací právo), za následek zamítnutí žaloby na vydání věci, nýbrž jen to, že jest žalovaného odsouditi k vydání věci toliko na vzájemné plnění.
Předpisy §§ 1109 a 1440 obč. zák. nejsou předpisy práva velícího a mohou býti úmluvou stran z platnosti vyloučeny.
Nestačí pouhá ochota k vzájemnému plnění ve smyslu §u 471, odstavec druhý, obč. zák.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1925, Rv II 478/25.)
Dne 11. listopadu 1923 uzavřely strany smlouvu, dle které žalobkyně odevzdala žalovaným do vlastnictví hotovost 1 900 Kč a veškeré své domácí a hospodářské nářadí, začež se žalovaní zavázali poskytovati žalobkyni až do její smrti byt o jednom pokoji a ji úplně stravovati a v případě nemoci ošetřovati, při čemž bylo dále ujednáno, že žalovaní jsou povinni 1 900 Kč, jakož i domácí a hospodářské nářadí vrátiti, kdyby u nich nemohla setrvati. Dle tvrzení žalobkyně ukázalo se za krátko, že její pobyt u žalovaných je nemožným. Když od žalovaných žádala vrácení 1 900 Kč a svršků, vynutili prý na ní pod pohrůžkou, že jí jinak peníze nevrátí, úpis, dle něhož žalobkyně měla ponechati žalovaným až do konce roku 1926 pozemek »Novinu« ve výměře dvou měr, který má žalobkyně jako vdova po panském kováři od velkostatku v dlouhodobém pachtu. Žalobkyně žalobou, o niž tu jde, domáhala se na žalovaných ode- vzdání pozemku »Novina« v užívání, poněvadž prý jednak souhlas ku ponechání pozemku »Novina« v užívání žalovaným byl jimi na žalobkyni pod pohrůžkou vynucen, jednak že žalobkyně ve smyslu smlouvy ze dne 27. července 1924 má právo, žalovaným kdykoliv pole odebrati proti náhradě za hnůj, kteroužto náhradu žalobkyně jest ochotna žalovaným, pokud ovšem hodnotu toho dosud nevyužili, nahraditi. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, zamítl však žalobu jen pro tentokráte.
Důvody:
Dovolatelka opírá žalobu především o § 870 obč. zák., tvrdíc, že smlouva ze dne 27. července 1924, kterou dala žalovaným pole »Novinu« do podpachtu, byla na ní vynucena vyhrůžkou. Dle §u 870 obč. zák. žádá se mimo jiné, aby bázeň pohrůžkou vzbuzená byla důvodnou, čemuž však v tomto případě není. Prohlásili-li žalovaní, že žalobkyni 1 900 Kč nevrátí, nedá-li jim úpis, že jim ponechá pozemek »Novinu« na tři roky, mohla se žalovaná dle §u 19 obč. zák. dovolati pomoci soudní. Další okolnosti, na příklad že by žalovaní peníze zašantročili a pod., nebyly ani tvrzeny, naopak jest zjištěno, že již před 27. červencem 1924 žalovaný pro žalobkyni v Reifeisence peníze složil. Ze všeho, co uvedeno, jest patrno, že bázeň žalobkynina nebyla důvodnou. Tím stávají se všechny další výtky dovolatelkou ohledně tohoto důvodu žalobního uplatňované bezpředmětný. Dovolatelka opírá svůj nárok též o to, že dle úpisu ze dne 27. července 1924 má právo, za oněch tří let podpachtu žalovaným kdykoli pole odebrati, při čemž by jim musila dáti náhradu za hnůj, a nabízí se k této náhradě. Předeslati jest, že soudové obou nižších stolic správně mluví o podpachtu, při němž podpachtovné rovná se pachtovní činži, již žalobkyně jako pachtýřka měla platiti. Žalovaní proti vrácení pachtovaného pozemku brání se tím, že dosud nedostali náhrady za hnůj, obdělání a výsev. Tudíž osobují si právo zadržovací. Dle §u 471 obč. zák. jest přípustno, aby osoba pro závazky tuto uvedené (»debita cum re iuncta«) věc zadržovala s účinkem, že může býti odsouzena k vydání věci jen proti tomu, že se jí současně z ruky do ruky dostane onoho vzájemného plnění. Jak v motivech k zákonu (správa komise pro justiční věci k §u 471 obč. zák.) uvedeno, nemá toto zadržovací právo sloužiti k chikanosnímu protahování sporu, a proto nemá míti námitka tato za následek zamítnutí žaloby na vydání věci, nýbrž jen to, že jest žalovaného odsouditi k vydání věci toliko na vzájemné plnění z ruky do ruky. Ale předpis §u 471 neplatí dle §u 1109 a 1440 obč. zák. při smlouvách pachtovních, pročež žalovaní nemohou zadržovací právo opírati jen o předpis zákona. Předpisy §§ 1109 a 1440 obč. zák. nejsou normami práva velícího, jako na př. §§ 1163 druhý odstavec a 1164 obč. zák., a mohou býti úmluvou z platnosti vyloučeny. Soudy nižších stolic dovozují správně, že k takové úmluvě došlo, zjistivše, že žalobkyně má právo smlouvu předčasně zrušiti proti náhradě za hnůj. Ovšem oba soudy nižších stolic činí ze zjištění tohoto další závěr, že tu platí § 1116 obč. zák., tak totiž, že toto předčasné zrušení smlouvy lze provésti jen ve formě pololetní výpovědi. Ale závěr tento nemá ve skutkovém zjištění opory, a něco podobného nebylo ve sporu namítáno, pročež nelze se touto otázkou obírati. Jak řečeno, zadržovací právo nemá sloužiti k chikanám. Tomu mohla dovolatelka čeliti tím, že by byla prosbu žalobní uzpůsobila vůči této své vzájemné povinnosti anebo poskytla jistotu podle §u 471 druhý odstavec obč. zák. Nestačí pouhá ochota k tomuto vzájemnému plnění, nedojde-li výrazu ve výroku rozsudkovém. Ježto pak žalobkyně až do konce sporu setrvala na tom, aby žalovaní bez výhrady odsouzeni byli k vydání pole, a ježto žalobkyně práva tohoto rozsahu nemá, nezbylo než žalobu zamítnouti, ovšem s tím samozřejmým omezením, že se tak děje jen pro tentokráte.

Citace:

Čís. 5536. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 774-776.