Čís. 5187.

Vedena-li exekuce vyklizením proti osobě, proti níž čelil exekuční titul, a zároveň proti třetí osobě jako udánlivému odvodci oné osoby, není udánlivý odvodce sice »třetí osobou« ve smyslu §u 37 ex. ř., jest však oprávněn uplatniti svou námitku, že byl v přímém právním poměru s majitelem domu, žalobou o nepřípustnost exekuce dle §u 39 čís. 5 ex. ř.
(Rozh. ze dne 17. července 1925, Rv I 1227/25.)
Majitelka domu Josefa H-ová uzavřela se správkyní domu Antonií V-ovou smír, dle něhož se Antonie V-ová zavázala vykliditi do 20. srpna 1924 byt, obývaný v domě Josefy H-ové. Na základě tohoto smíru vedla Josefa H-ová exekuci vyklizením proti Antonii V-ové a manželům K-ovým, jakožto podnájemníkům Antonie V-ové. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se manželé K-ovi na Josefě H-ové a Antonii V-ové, by bylo zjištěno, že žalobcům přísluší k vyklizovanému bytu právo nájemní, a že exekuce vyklizením jest nepřípustná. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Rozhodnutí tohoto sporu závisí především na řešení otázky, zda žaloba dle §u 37 ex. ř. jest přípustná proti exekuci vyklizením najatého nebo z důvodu domovnického právního poměru používaného bytu. Podle téhož §u může třetí osoba podati odpor proti exekuci, tvrdí-li, že má ku předmětu, exekucí dotčenému právo, které by nedopouštělo výkonu exekuce. Žaloba tato tedy předpokládá právo třetí osoby na předmětu, exekucí dotčeném, vylučující exekuci. Předmětem exekucí dotčeným může býti věc hmotná, movitá nebo nemovitá, však i nehmotné právo, pohledávka. V tomto případě jde však o nucené vyklizení bytu, tedy o exekuci k vymožení jednání podle §u 346 a násl. ex. ř. Nejde tu tedy o poměr, jaký předpokládá § 37 ex. ř. tak, že žalobě nedostává se jedné ze základních podmínek a proto jest v tomto případě žaloba podle §u 37 ex. ř. vyloučena, i kdyby skutečně bylo tu takové právo, jež by výkonu exekuce nedopouštělo. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání
Důvody:
Jde o exekuci vyklizením bytu proti osobě, proti níž exekuční titul čelí (V-ové), a zároveň proti osobě třetí jako udánlivému odvodci tohoto exekuta (žalobcům). Nižší stolice jsou toho názoru, že nájemní právo této třetí osoby, získané k bytu tomu přímo od exekventa (vlastnice domu H-ové) nečiní exekuci ve smyslu §u 37 ex. ř. nepřípustnou a že tedy vybavovací žaloba nemá místa. Konstrukce žaloby dle §u 37 ex. ř. ovšem zde není místna, neboť žalobci nemohou ničeho míti proti vyklizení exekutky V-ové, jim může jíti jen o zachování jich vlastních práv, ale když exekuce čelí také proti nim, nejsou, jsouce i oni sami exekuty, v té exekuci osobami »třetími« ve smyslu §u 37 ex. ř. Ale to nemůže býti na úkor jejich právu hájiti se proti exekuci, pakli vskutku neprávem jest proti nim vedena. Vždyť i kdyby tomu tak bylo, jak exekuční návrh sám praví, že prý oni jsou podnájemníky exekutky V-ové, nebyli by z právní ochrany vyloučeni, pakli jen by byli v přímém poměru s majitelkou domu, neboť pak by je tato na základě exekučního titulu, znějícího pouze proti V-ové a nikoli i proti nim, nemohla vykliditi, ježto je proti tomu výslovně chrání § 568 c. ř. s. Ale přímý poměr s majitelkou domu oni výslovně tvrdí, ba tvrdí mnohem více než to; kdežto by dle cit. §u stačilo k jejich odporu proti exekuci, by byli třeba podnájemníky, jen když by byli přes to v přímém poměru s vlastnicí domu, tvrdí oni přímo, že jsou nájemníky, že sporné místnosti (kuchyň se špíží) přímo od ní najali a exekutka V-ová místností těch vůbec v držbě nemá. Kdyby tomu tak bylo, pak by to byla podivná spravedlnost, aby se nesměli brániti proti tomu, kdyby je vlastnice domu pod titulem podnájemníků, jenž v čas podání exekuce ničím a nikde prokázán nebyl a při pravosti stavu žalobci tvrzeného musil by nutně považován býti za fingovaný, chtěla vykliditi. Požívá-li však podnájemník dle §u 568 c. ř. s. právní ochrany, tím více musí jí požívati nájemník, a jde tu tedy o přehmat v konstrukci: nejde o žalobu o nepřípustnost exekuce dle §u 37 ex. ř., kterou má jen osoba třetí, nýbrž o žalobu o nepřípustnost exekuce dle §u 39 čís. 5 ex. ř., kterou má i exekut, a právě on, a kterou jen také i podnájemník v případě §u 568 c. ř. s. práva svého se domůže a která se jeví jen jako zvláštní případ žaloby určovací dle §u 228 c. ř. s. Nižší stolice však následkem své mylné právní konstrukce, že jde o žalobu dle §u 37 ex. ř., a ta že není proti exekuci na vyklizení možná, konstrukce to, jíž se chopily svémocně, ježto žalobci nikde se o § 37 ex. ř. neopírali, nezjišťovaly vůbec, ač všecky důkazy i v tom směru provedly, skutečnosti pro rozhodnutí žalobního nároku nutné, zejména tedy, zda opravdu žalobci měli, jak tvrdí, spornou kuchyň se špíží najatu přímo od prvžalované majitelky domu a nikoli v užívání teprv od spolužalované její domovnice, takže právo své by byli odvozovali přímo od exekvující majitelky domu a nikoliv teprv od exekvované domovnice a nemusili tedy sdíleti vyklizení proti této prováděné: avšak nejvyšší soud přece má za to, že možno se docela dobře obejíti bez řečeného zjištění, protože, i když se vezme za základ rozhodnutí skutkový stav žalobcům nejpříznivější, jaký nižší stolice vůbec dle stavu spisů zjistiti by mohly, není tím pro žalobce ničeho získáno. Ze zjištěných skutečností dospěl dovolací soud k názoru, že smlouva mezi žalobci a majitelkou domu ani podle vylíčení žalobců samých vyjednána a uzavřena nebyla, nýbrž žalobci byli v poměru smluvním jen s domovnicí V-ovou, odvozujíce své právo od ní a nikoli přímo od vlastnice domu, pročež není to právo, které by exekuci proti jejich autorce V-ové a případně i proti nim jako jejím odvodcům vedenou činilo nepřípustnou, naopak jest exekuce ta podle skryté zásady §u 568 c. ř. s., jenž sice jedná jen o jedné případnosti toho druhu, totiž té nejčastější, že jde o podnájemníka, avšak spočívá právě na zásadě, že pokud jde o právo bydlení, dále postoupené, exekuční titul proti autoru musí platiti i proti odvodci (leda by tento měl přímý po- měr s exekventem), zásady to, bez níž se jeho předpis mysliti nedá — přípustná i proti nim.

Citace:

Čís. 5187. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 169-171.