Čís. 5304.

Příslušnosti dle §u 9 zák. o automobilech může se dovolávati i ten, komu byl náhradní nárok poškozeným postoupen.
(Rozh. ze dne 23. září 1925, R I 811/25.)
Žalující pojišťovna domáhala se na žalovaném náhrady škody, jež vznikla jejími postupiteli při srážce automobilu postupitelova s automobilem žalovaného v Děčíně. Proti žalobě, žádané na okresním soudě v Děčíně, vznesl žalovaný námitku místní nepříslušnosti, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Dle obsahu žaloby jedná se o srážku dvou automobilů v Děčíně, při čemž žalobkyně jako postupnice V. P-а požaduje náhradu škody, která vnikla při srážce na autu V. P-a. § 3 zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. vylučuje použití ustanovení §u 1 a 2 tohoto zákona o ručení vlastníka auta a o průvodním břemenu, kteráž vznikají ze srážky aut ohledně nároku na náhradu škody oběma vlastníkům, jak tomu jest v tomto případě. Tím však není řečeno, že zákona nelze vůbec použiti na tento případ, neboť zákon obsahuje také ustanovení, jaká jsou opatření pro případy, ve kterých nemá nastoupiti ručební povinnost podle tohoto zákona. Tak ustanovuje § 8 zákona, že vlastník silostroje ručí také tam za zaviněni osob, jichž při provozování používá, kde nároky na náhradu jest posuzovati dle občanského práva. Rovněž týká se § 5 zákona ustanovení o průvodním břemenu při škodě, kde není ručení dle §u 1 a 2 tohoto zákona. Z toho vychází na jevo, že § 9 zákona o příslušnosti nezávisí na předpokladech, které v §u 1 a 2 byly dány jako základní ustanovení o povinnosti ručební. To vychází také z motivů zákona. Kdežto první vládní návrh z roku 1904 nezná takového ustanovení o příslušnosti a tehdejší návrh zákona z dnešního zákona obsahuje jen §§ 1, 2, 3, 5, 13, 14, 15, byla navržena právním výborem poslanecké sněmovny ustanovení §u 9 o otázce příslušnosti s odůvodněním, že ustanovení o příslušnosti jest jedním z nejdůležitějších ustanovení zákona, že by právo poškozeného bylo zkráceno, podle okolností zmařeno, kdyby musil stíhati ručitele u soudu jeho vzdáleného bydliště a že tudíž musely býti dány vůbec zvláštní normy o náhradě škody z provozování silostrojů. Toto ustanovení o příslušnosti jest ustanovením pro čin nedovolený a nikoliv ustanovením o příslušnosti z porušení smlouvy. Jest tudíž příslušným pro tento případ, který se udál v Děčíně, okresní soud v Děčíně. Tento soud není vyloučen tím, že pohledávka na náhradu škody není uplatňována poškozeným, nýbrž postupníkem. Jak již zmíněno, § 8 zákona ustanovuje, že určité případy náhrady škody z automobilových úrazů jest posuzovati dle občanského práva. Pro tyto případy jest bez dalšího jasno, že dle ustanovení §u 1393 obč. zák. jest možným postup pohledávky na náhradu škody bez jakéhokoliv obmezení a bez újmy ustanovení o příslušnosti, poněvadž ani obč. zákon, ani civilní řád soudní neznají nepřípustnost postupu vzhledem k ustanovení o příslušnosti. Jen tam, kde příslušnost založena byla smlouvou, nemůže postup materielního práva bez dalšího míti za následek postup formálního smluveného procesního práva ohledně příslušnosti, když to nebylo smluveno výslovně, šetříc předpisů procesního řádu. V tomto případě jedná se o ustanovení o příslušnosti z bezesmluvního stavu deliktního, takže v nedostatku zákonného ustanovení postup pohledávky na náhradu škody má za následek také ustanovení o příslušnosti §u 9 zákona. Ježto § 12 zákona dotýká se také pojištění proti ručební povinnosti, aniž by nastalo obmezení ohledně ustanovení o příslušnosti vzhledem na pravidelný případ postupu nároků na náhradu škody pojišťovací společnosti, tím spíše jest přiznati, že ustanovení o příslušnosti platí také pro postupníka. Byť i tyto důvody by nebyly shledány opodstatněnými, bylo by dle §u 7 obč. zák. vzíti zřetel na důvody podobných zákonů, v tomto případě na zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. vztahující se na ručení při úrazech na železnicích. Podle tohoto zákona patří žaloby ze železničních úrazů před obchodní soud a sice dle volby žalobce před obchodní soud sídla žalovaného podniku, nebo před obchodní soud, v jehož obvodu se úraz udál a sice beze zřetele na hodnotu rozepře (čl. VI. uvozovacího zákona j. n. a zákon ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. a ze dne 21. června 1923, čís. 123 sb. z. a n.). Kdyby v tomto zákoně postup působil, že by soud místa úrazu nebyl příslušným, nýbrž soud dle všeobecných ustanovení o příslušnosti, musela by se důsledně při postoupených pohledávkách uznávati příslušnost okresního soudu při žalobách pod 5 000 Kč, což by přímo odporovalo zákonu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel má sice pravdu v tom, že ustanovením §u 9 zákona o silostrojích mělo tomu, kdo byl provozem silostroje poškozen, býti usnadněno soudní uplatňování jeho náhradního nároku. Není však v zákoně opory pro mínění, že sudiště na výběr dané bylo zákonem poskytnuto pouze poškozenému pro jeho osobu, jako osobní výsada. § 9 ustanovuje všeobecně, že na náhradu škod, způsobených provozem silostrojů, žalovati lze též u věcně příslušného soudu, v jehož obvodě se škodná příhoda stala. O takovou žalobu tu jde, neboť uplatňován jest nárok na náhradu škody, způsobené v Děčíně silostrojem žalovaného. Postupem změnila se jen osoba věřitele, nikoliv právní povaha nároku (§§ 1392 a 1394 obč. zák.).

Citace:

Čís. 5304. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 367-369.