Čís. 5426.

Povinnému, který podal žalobu dle §u 35 ex. ř., nehrozí nenahraditelná újma majetková, odůvodňující povolení odkladu exekuce podle §u 42 ex. ř., má-li vykliditi byt, sestávající z jediného pokoje, může-li takový dostati v podnájmu, třebas za podnájemné značně vyšší.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1925, R I 903/25.)
Podavši žalobu podle §u 35 ex. ř., domáhala se povinná dle §u 42 čís. 5 ex. ř. odkladu exekuce vyklizením. Soud prvé stolice odklad povolil, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Jest sice pravda, že dle potvrzení městské úřadovny je bytová nouze a že tudíž strana povinná ocitla by se exekučním vyklizením v nepříjemné situaci, leč přes to nelze tvrditi, že by nepovolením odkladu utrpěla nenahraditelnou nebo těžce napravitelnou újmu majetkovou, neboť obývá jediný pokoj a těch není nedostatek, takže byt náhradní by našla jako podnájemnice; ostatně, kdyby ve sporu zvítězila, byla by strana vymáhající povinna nahraditi jí škodu, která jí snad vznikne neoprávněným vyklizením. Při povolování odkladu je přihlížeti nejen k újmě strany povinné, nýbrž i k újmě strany vymáhající a posouditi, čí újma je větší (Neuman, Kom. k §u 43 ex. ř.). Strana vymáhající má pro svůj nárok exekuční titul, kdežto strana povinná tvrdí okolnosti, jež by měly za následek zrušení exekučního titulu; pravdivost jejich jest však dokázati teprve sporem. Uváží-li se, že strana povinná dostala výpověď z bytu proto, že opětovně hrubě porušila pořádek v domě, neshodla se s druhými nájemníky a že v takovém případě dle zákona nájemníku odklad proto, že nemůže najíti vhodného bytu nelze povoliti a že další bydlení její v domě může vésti k novým různicím, nelze pochybovati o tom, že zájem vymáhající věřitelky, by se strana povinná vystěhovala, je větší než zájem této, aby zůstala v bytě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Není správným tvrzení stěžovatelky, že neodpovídá skutečnosti názor soudu rekursního, že stěžovatelce, bude-li nucena byt vykliditi, nehrozí nenahraditelná újma majetková. Soud rekursní vychází z toho, že povinná obývá se svou rodinou jediný pokoj, jakých je dostatek, a následkem toho v případě vyklizení bytu je bezpečná naděje, že takovýto pokoj, když ne přímo do nájmu, tedy aspoň do podnájmu dostane, a to je rozhodující, ježto v žádosti za odklad exekuce vůbec žádného důvodu pro odklad neuvedla, a možno tedy přihlížeti jen k povaze věci samé, zda-li z ní se důvod odkladu podává. Skutečnost řečenou, že je takových bytů dostatek, povinná ve své dovolací stížnosti vůbec nepopírá a tvrdí jenom, že s ohledem na své rodinné a majetkové poměry není s to za pokoj v podnájmu platiti nájemné, nyní v Praze ve výši 300—500 Kč měsíčně prý běžné. Skutečnost tato, i kdyby byla správnou, není však s to, by přivodila změnu napadeného usnesení, neboť jednak jest to novota v první stolici neuplatňovaná, ku které přihlížeti nelze, protože rekursní stolice mohou rozhodovati jen na základě téhož skutkového stavu, jako prvý soudce, a jednak sama netvrdí, že by případnou škodu, která by jí tím vzešla, na odpůrkyni dobýti nemohla, kdyby ve sporu oposičním zvítězila, a nelze tedy říci, že nepovolením odkladu utrpí nenahraditelnou neb těžko nahraditelnou škodu, což je dle §u 44 ex. ř. předpokladem povolení.

Citace:

Čís. 5426. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 584-585.