Čís. 5588.

Otázka bezelstnosti jest otázkou právní.
Bezelstný věřitel nabývá hmotným odevzdáním a převzetím spořitelní vkladní knížky do ruční zástavy zástavního práva, účinného i proti pravému vlastníku knížky.
K bezelstnému nabytí zástavního práva stačí, že bezelstnost byla tu v době, kdy zástavní věřitel nabyl soukromého zástavního práva, a nemůže mu býti na úkor, že se teprve později dozvěděl o pravém vlastníku věci a že, znaje tuto skutečnost, se přes to domáhal exekučního uspokojení své pohledávky ze zastavené věci.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1925, Rv II 507/25.)
Žaloba, jíž domáhal se žalobce Eduard S. na žalovaném bankovním ústavu vydání spořitelní vkladní knížky, znějící na jméno Anni S., opíraje žalobní nárok o vlastnické právo ku vkladní knížce, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvody podle čís. 3 a 4 §u 503 c. ř. s., nelze přiznati oprávněnost. Žalovaný bránil se proti žalobnímu nároku námitkou, že spořitelní vkladní knížku, znějící na jméno Anni S. a na vklad 2 691 Kč 90 h, kterou žalobce prohlašuje za své vlastnictví, obdržel dne 18. dubna 1923 do ruční zástavy od žalobcova syna za vyplacenou mu zápůjčku 2 400 Kč a že zástavy nabyl bezelstně, ježto i Jan S. i spolupřítomný svědek K. ujistil úředníka žalovaného Arnošta B-a, který zápůjčku vyřizoval, že knížka jest vlastnictvím zástavce Jana S-a. Prvý soud výpovědí svědka Arnošta В-a zjistil, že, když upozornil Jana S-a, že vkladní knížka zní na jméno Anni S., vysvětlil tento, že vklad jest jeho vlastnictvím a že ho uložil jen na jméno své sestry, by byl uchráněn před případnými náhradními nároky vojenské správy, a také svědek K. potvrdil, že vkladní knížka náleží Janu S-ovi. Z těchto zjištěných skutkových okolností dospěly oba nižší soudy úsudkovou činností k závěru, že žalovaný nabyl vkladní knížky bezelstně do zástavy hmotným odevzdáním a převzetím do vlastního chování, dovolací soud připojuje se k tomuto jejich právnímu úsudku, ježto dle mínění dovolacího soudu žalovaný podle zjištěného stavu věci nevěděl a neměl ani důvodné příčiny pochybovati o tom, že vkladní knížka není vlastnictvím Jana S-a. Odvolací soud ovšem mylně v rozsudku uvádí, že prvý soud skutkově zjistil, že žalovaný při převzetí vkladní knížky jednal úplně bezelstně, neboť prvý soud pouze právním závěrem dospěl ku přesvědčení o bezelstnosti žalovaného. Dovolání právem tudíž v tomto směru vytýká odvolacímu soudu rozpor se spisy, než tato vada neměla pro rozhodnutí věci podstatného významu, poněvadž také odvolací soud zabýval se otázkou bezelstnosti žalovaného ku konci svých rozsudkových důvodů s hlediska právního. Spořitelním vkladním knížkám byla ustanovením §u 10 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 sb. z. a n. obecně přiznána právní povaha papírů majiteli svědčících, nikoli jen v poměru k ústavu spořitelnímu, a důsledkem toho představuje papír sám pohledávku a bezelstný zástavní věřitel nabývá hmotným odevzdáním a převzetím vkladní knížky do ruční zástavy zástavního práva, účinného i proti pravému vlastníku knížky, když zástavce nebyl skutečným vlastníkem jejím a odvolací soud správně poukazuje k ustanovením §u 371 obč. zák. a čl. 307 obch. zák. К bezelstnému nabytí zástavního práva ku vkladní knížce postačilo, že bezelstnost byla u žalovaného v době, kdy nabyl soukromého zástavního práva, t. j. při převzetí vkladní knížky do ruční zástavy a nemůže mu býti na úkor, že teprve později o pravém vlastníku knížky zvěděl a že, znaje tuto skutečnost, se přes to domáhal exekučního uspokojení své pohledávky ze zastavené vkladní knížky.

Citace:

Čís. 5588. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 876-877.