Čís. 5548.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Domáháno-li se povolení rozluky na základě předchozího rozvodového rozsudku (§ 17), nelze přihlédnouti k tomu, že manželé obnovili po rozvodovém rozsudku manželské společenství.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1925, R I 1029/25.)
Žádost manželky, by bylo prohlášeno rozloučeným manželství, jež bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 17. dubna 1925 z viny manželčiny, oba nižší soudy zamítly, Nejvyšší soud žádosti vyhověl a prohlásil manželství rozloučeným z viny manželky. Důvody:
Dovolací rekurs do srovnalých usnesení obou nižších stolic jest podle §u 16 nesp. říz. opodstatněn, poněvadž napadeným usnesením zřejmě byl porušen zákon. Podle §u 17 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. může každý manžel, byl-li soudem právoplatně vysloven rozvod podle §§ 107—109 obč. zák., z některého důvodu uvedeného v §u 13 rozl. zák., nehledě ku předpisu §u 15 téhož zákona, žádati za rozluku manželství na podkladě provedeného už sporu o rozvod. Dojde-li soud na základě konaných šetření ku přesvědčení, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé, byly už tehdy odůvodnily nárok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno, vysloví rozluku manželství usnesením, do něhož převezme výrok o vině z rozsudku, vydaného ve sporu o rozvod manželství. Že by tu těchto zákonitých předpokladů nebylo, nebylo vyšetřeno nižšími soudy. Zamítavé rozhodnutí nižších stolic spočívá výhradně na zjištění, že se manželé po rozvodu opět sešli ku trvalému soužití, že se skutečně vrátili do manželského společenství s vůlí, žiti znovu a trvale jako manželé a že v tomto společenství setrvali několik (4 až 6) týdnů; a na právním závěru z tohoto zjištění odvozeném, že tímto obnovením manželského společenství zrušili povolený rozvod. Zejména rekursní soud nepochybuje, že, když podle §u 14 písm. c) roz. zák pomíjí odpuštěním právo žalovati podle §u 13 téhož zákona na rozluku, platí tento důvod zániku nutně i pro žádost o rozluku podle §u 17 zákona, poněvadž tato žádost nahražuje jenom onu žalobu, že jde pořád stejně o nárok na rozluku. Dovolací soud nesdílí těchto právních názorů nižších stolic. Jaká je činnost soudu při žádosti za rozluku, vyplývá z § 17 roz. zák. Podle tohoto předpisu má soud zkoumati jedině, zda by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno. Proto prvý soud neprávem vyšetřoval skutkové okolnosti, jež se udály po vydání rozvodového rozsudku. Jest proto bez právního významu, že manželé fakticky žili po vydání rozsudku v rozvodovém sporu v manželském společenství, neboť bylo žádáno za rozluku podle §u 17 rozl. zák. manželkou z důvodu jejího cizoložství a hlubokého rozvratu manželského (§ 13 lit. a), h) cit. zák.) rozvodovým rozsudkem zjištěných, nikoli z důvodu nepřekonatelného odporu (§ 13 lit. i) cit. zák.) podle §§ 15 a 16 tohoto zákona, při němž nutno by bylo blíže se obírati otázkou obnovení manželského společenství po provedeném rozvodu. Poněvadž je tedy žádost stěžovatelčina po zákonu opodstatněna, bylo dovolacímu rekursu vyhověti a rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

Čís. 5548. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 799-800.