Důvody:

V základní rozepři, jejíž obnovy se žalobce domáhá, šlo již jen o zjištění, po jakou dobu Antonín Z., jako pojišťovací agent, byl na cestách v době od počátku srpna 1916 do konce září 1917, tedy po jakou dobu se nestravoval v domácnosti žalobce Karla P-а. Podle toho měla býti totiž určena výše vzájemné pohledávky Karla P-а proti Antonínu Z-ovi. Žalobce opírá žalobu o obnovu o důvod §u 530 čís. 7 c. ř. s. tvrdě, že teprve po vynesení konečného rozsudku první stolice ze dne 16. ledna 1923 i druhé stolice ze dne 12. září 1923 podařilo se mu zjistiti a nalézti nové důkazy o tom, že Antonín Z. ve sporné době pro pojišťovnu vůbec necestoval a žádného platu od ni neměl. Podle toho jde jak o nové skutečnosti, které jsou opakem skutečnosti tvrzených v původním sporu manželi Antonínem a Josefinou Z-ovými, tak o nové průvody, které žalobce teprve v žalobě o obnovu nabídl. Obnova z důvodu §u 530 čís. 7 c. ř. s. je však přípustná jen tehdy, když strana bez své viny nemohla uplatniti nové skutkové okolnosti, nebo průvodní prostředky před koncem ústního jednání, po kterém byl vydán rozsudek prvé stolice. Okolnost, že tu takového zavinění není, jest zákonným předpokladem žaloby o obnovu z onoho důvodu asi tak, jako je »právní zájem« při žalobě určovací podle §u 228 c. ř. s. zákonným předpokladem této žaloby. Soud musí tedy sám od sebe tuto otázku řešiti a není odkázán na námitky strany druhé. Jde to na jevo také z úvahy, že žaloba o obnovu jest mimořádným právním prostředkem, který má místo jen za předpokladů zákonem stanovených, takže nemůže záležeti na tom, zdali druhá strana námitku nedostatku některé ze zákonných podmínek učiniti chce, či nikoli. Není tudíž dovolatel v právu, tvrdě, že námitka žalovaných ve směru zavinění učiněná teprve v odvolacím spisu jest nepřípustnou novotou a že prý jest tu tedy dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s. (Viz k tomu Neumann Komentář k civ. soudn. řádu III. vydání str. 1555, Ott »Soustavný úvod ve studium civ. soudn. řádu« III. str. 141 a Hora »Čsl. civilní právo procesní« III. str. 144). První soud otázky nedostatku zavinění vůbec neřešil, ač ji — jak již řečeno — z moci úřadu řešiti měl. Protože však jde o otázku právní, mohou ji řešiti také vyšší soudy, mají-li jen potřebný skutkový podklad, jsou-li tu tedy potřebné skutkové okolnosti již zjištěny, nebo nesporný. Tak tomu v souzeném případě. Nutno přisvědčiti odvolacímu soudu, že podle zjištěného, po případě nesporného skutkového děje, mohl žalobce Karel P. při náležité opatrnosti a péči o řádné vedení sporu již v základní rozepři přednésti skutečnosti a průvody, které uplatňuje teprve v žalobě za obnovu. Žalobce ani nepopírá, že věděl, že Antonín Z. byl pojišťovacím agentem u pojišťovací společnosti »K.«. Jde to ostatně na jevo také z firmy otištěné na dopisech ze dne 16. května a 20. května 1918, které sám žalobce již v základní rozepři předložil. Jeho odpůrci tvrdili již při ústním jednání dne 10. června 1922, že Antonín Z. byl každého týdne po tři až čtyři dny na cestách, nabídli o tom důkazy a byli o této okolnosti při posledním ústním jednání dne 16. ledna 1923 také jako strany vyslechnuti. Měl tedy žalobce v mezičasí dosti času, správnost tohoto tvrzení přezkoumati, po průvodních prostředcích o odvodu pátrati a dotyčný přednes ještě v řízení před první stolicí učiniti. Tu pak ovšem bylo na snadě obrátiti se v prvé řadě o informaci na pojišťovnu »K.«, o jejíhož zaměstnance šlo. Dovolatel snaží se věc vylíčiti tak, jakoby jen čirou náhodou byl se o nových skutečnostech a průvodech dozvěděl. Ale to odporuje spisům a sice trestním spisům a z nich při ústním jednání dne 18. října 1924 přečteným výpověděm svědků, z nichž jeden udal, že na podzim 1923 obrátil se na něho žalobce při rozhovoru s dotazem, zda by mu mohl vyšetřiti ...... a druhý udal, že loňského roku a letos (1923—1924) vyhledal ho stavitel P. a dotazoval se ...... I kdyby tedy žalobce nebyl se o své újmě obrátil na některého a zejména vedoucího úředníka »K.«, což bylo nejjednodušší, mohl již za základní rozepře učiniti táž šetření, která učinil až na podzim roku 1923, když k tomu od 10. června 1922 do 16. ledna 1923 měl více než 7 měsíců času (srv. též rozhodnutí uveřejněné v Právníku 1909 str. 537). Tím padají také námitky dovolatelovy, že prý se nemohl nadíti, že »K.« má v evidenci cesty svých zástupců a že prý by se byl sám nic nedozvěděl, neboť bylo jeho povinností a náleželo k opatrnému vedení sporu, aby se o to pokusil anebo včasně těchže cest použil, kterých použil až na podzim 1923. Proto jest také nepřípadným srovnávání tohoto případu s případem, kde by se dodatečně přihlásil dříve zcela neznámý svědek, se kterým by se strana po sporu nahodile setkala. Tak tomu v souzeném případě nebylo.

Citace:

Čís. 5541. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 785-787.