Čís. 5281.

Po skončení vyrovnacího řízení není závady, by se dlužník nezavázal poskytovati na pohledávku, jež podléhala účinkům vyrovnacího řízení, více, než činila vyrovnací kvóta, nebo zaplatiti celou pohledávku. Původní závazek dlužníkův trvá co do nedoplatku dále jako nežalovatelná obligace. Vyrovnáním nenastává novace pohledávky.
(Rozh. ze dne 16. září 1925, Rv II 360/25.)
Žalobce zapůjčil žalovanému v prosinci 1921 20 000 Kč. O jmění žalovaného zahájeno bylo dne 20. listopadu 1922 řízení vyrovnací, vyrovnání bylo potvrzeno dne 7. března 1923 a skončeno dne 26. března 1923. Dne 22. září 1923 podepsal žalovaný prohlášení, jímž se zavázal spláceti žalobci dluh, pro případ pak, že se ožení a otevře si hostinec, zavázal se žalovaný celý dluh zaplatiti. Ježto posléz uvedené skutečnosti nastaly, domáhal se žalobce zaplacení 20 000 Kč. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatel má za to, že úmluva z 22. září 1923 příčí se předpisu §u 879 obč. zák. a jest proto neplatná a právně bezúčinná, neboť prý není než slibem, který dal žalovaný žalobci ohledně zaplacení celého dluhu v době, kdy vyrovnací řízení trvalo; takový slib jest prý však v rozporu se zákazem vyrovnacího řádu (§ 50) o zvláštních výhodách a je proto jak tento slib, tak i dodatečná smlouva v jeho smyslu neplatná, a slibem tím nemohla býti ani naturální obligace založena, žalobce nemůže prý žádati více, než vyrovnací kvótu. S tímto názorem nelze souhlasiti. Podle §u 53 vyr. ř. zbavuje soudně potvrzené vyrovnání dlužníka pouze povinnosti zaplatiti věřitelům více než vyrovnací kvótu, čímž však původní závazek zůstává nedotčeným, třeba by věřitel nemohl z něho — mimo případ §u 57 vyr. ř. — pořadem práva uplatňovati nároky. Závazek ten, jak správně uvádí soud prvé stolice, trvá jako obligace naturální a není závady, by závazek tento dodatečně po vyrovnání nemohl býti dlužníkem uznán v celé původní výši. Právem proto odsoudil prvý soud žalovaného podle žalobní prosby a uložil mu také za povinnost nahraditi žalobci útraty sporu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právní názory, kterými se řídil odvolací soud, řeše sporné otázky, jsou správné. Po skončení vyrovnacího řízení není po zákonu závady, by se dlužník nezavázal poskytnouti na pohledávku, jež podléhala účin- kům vyrovnacího řízení, více než činila vyrovnací kvóta nebo zaplatiti celou pohledávku (§ 47 vyr. ř.). Původní závazek dlužníkův trvá dále jako nežalovatelná obligace, protože následkem účinků vyrovnání (§ 53 vyr. ř.) nemůže býti zbytek pohledávky nad kvótu věřitelem vymáhán. To plyne z ustanovení §§ 57 a 58 vyr. ř. Vždyť vyrovnáním nenastává novace pohledávky. Není proto dodatečný závazek dlužníkův takové povahy, že by žalovaný mohl se dovolávati předpisu §u 879 obč. zák. na podporu tvrzení, že jest proti dobrým mravům. Ježto pak byly zjištěny okolnosti, z nichž ve smyslu ujednání dlužno na to usuzovati, že nastal případ splatnosti celého dluhu, nelze než dovolání uznati za bezdůvodné.

Citace:

Čís. 5281. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 324-325.