Čís. 5237.

Zákon o stavebním ruchu ze dne 23. května 1919, čís. 281 sb. z. a n.
Nelze povoliti státní záruku při stavbách domů s malými byty, prováděných stavebními sdruženími obecně prospěšnými, jinak než proti knihovnímu zajištění předkupního práva a zákazu zcizení a zatížení ve prospěch státu. Knihovní zápisy státní záruky a uvedených vzájemných práv mají se státi současně a, nestalo-li se tak, nelze státu odepříti právo, by dodatečně bez svolení vlastníka domu, jemuž se dostalo státní podpory, si nedal zajistiti svá vzájemná práva.
(Rozh. ze dne 27. srpna 1925, R I 412/25.)
K žádosti Československého eráru, zastoupeného ministerstvem sociální péče, povolil knihovní soud, by se na nemovitostech vložka čís. 112, patřících stavebnímu družstvu státních a jiných veřejných zaměst- nanců podle §u 30 zákona ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n. ve spojení s §em 4 zákona ze dne 23. května 1919, čís. 281 sb. z. a n. a podle §u 60 nařízení ze dne 21. května 1921 čís. 191 sb. z. a n. 1. poznamenalo omezení práva vlastnického zákazem zatížení a zcizení ve prospěch Československého státu, dokud zaručené zápůjčky váznoucí na těchto nemovitostech nebudou umořeny, 2. vložilo právo předkupní pro Československý stát, dokud zaručené zápůjčky váznoucí na těchto nemovitostech nebudou umořeny. Rekursní soud zamítl knihovní žádost. Důvody: Stěžovatel tvrdí, že tu nejde o zápisy, jež lze povoliti na základě zákona, a, poněvadž nebyly předloženy listiny opravňující k povolení žádaných zápisů, že neměly býti povoleny. Soud rekursní shledal stížnost odůvodněnou. Dle §u 26 knih. zák. lze vklady a záznamy a zpravidla i poznámky povoliti jen na základě listin, ať veřejných, ať soukromých, pokud mají předepsané náležitosti. Výjimkou lze knihovní zápisy povoliti i na základě zákona, to však pouze tam, kde to zákon výslovně nařizuje (na př. §§ 47, 49, 50, 58, 88, 89, 99—101, 131, 106, 107, 109, 113, 129, 133 knihovního zákona, §§ 3, 13, 14 zákona ze dne 6. února 1869, čís. 18 ř. zák., §§ 8, 10, 15, 16 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 96 ř. zák., § 76 konk. řádu, § 34 zákona ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák., § 8 nař. ze dne 9. ledna 1920, čís. 61 sb. z. a n., § 9 zákona ze dne 11. března 1920, čís. 166 sb. z. a n., §§ 3, 26 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n., § 33 (5) zák. ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n., § 34 (4) nař. ze dne 21. května 1921, čís. 191 sb. z. a n., § 8 a 28 (4) zákona ze dne 27. ledna 1922, čís. 45 sb. z. a n., §§ 4 a 28 (8) zákona ze dne 25. ledna 1923 čís. 35 sb. z. a n., § 34 nař. ze dne 19. července 1923, čís. 160 sb. z. a n. a jiné). Není-li v zákoně ustanovení, že lze zápis povoliti bez listin na pouhou žádost buď strany, bud’úřadu, nutno předložiti listinu, na jejímž základě lze zápis povoliti (§ 34 a 37 nařízení ze dne 21. května 1921, čís. 191 sb. z. a n., § 4 zákona ze dne 27. ledna 1922, čís. 45 sb. z. a n., § 4 zákona ze dne 25. ledna 1923, čís. 35 sb. z. a n., §§ 34 a 37 nař. ze dne 19. července 1923, čís. 160 sb. z. a n.). § 4 zákona ze dne 23. května 1919, čís. 281 sb. z. a n., jenž platil i pro podpory staveb domů pro rok 1920 dle zákona ze dne 6. února 1920, čís. 92 sb. z. a n. a pro rok 1921 dle §u 30 zákona ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n., ustanovuje, že na domech, jimž se dostalo podpory, jest zajistiti ve prospěch Československé republiky právo předkupní a zákaz zcizení a zatížení, nemá však ustanovení, že se tak má státi z moci úřední, nebo k pouhé žádosti úřadu. Toto ustanovení vykládá se v prováděcím nařízení ze dne 21. května 1921, čís. 191 sb. z. а n., k zákonu čís. 100/1921; v §u 60 je blíže stanoven dosah práva toho pokud se týče omezení vlastníka; v §u 61 a 62 téhož nařízení se stanoví, jakým způsobem dojde k zápisu práv upravených v §u 4 zákona čís. 281/1919 a z nich jest zjevno, že se má tak státi na základě listin; také zápisy dle §u 55 téhož nařízení čís. 191/1921 mají se státi jen na základe listin. Obdobná ustanovení mají i další zákony o podpoře stavebního ruchu čís. 45/1922, čís. 35/1923 a čís. 58/1924 a prováděcí nařízení k nim čís. 355/1922, čís. 160/1923 a čís. 96/1924. Nebylo proto povoliti žádané zápisy jen na pouhou žádost mini- sterstva sociální péče s poukazem na zákonná ustanovení, že práva ta je zajistiti i bez předložení listiny (§ 32 a 94 čís. 4 knih. zák.).
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Na nemovitostech, na kterých se mají ve prospěch státu zapsati zákaz zcizení a zatížení a právo předkupní na dobu, v žádosti uvedenou, váznou již práva zástavní za zápůjčky, poskytnuté dle zákona o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z. a n., a při všech těchto zápůjčkách jest dle §u 33 (1) téhož zákona poznamenána záruka státu dle §u 32 čís. 1. V prohlášeních zemské politické správy, připojených k jednotlivým dluhopisům, jimiž se potvrzuje udělení záruky a svoluje k tomu, by byla knihovně poznamenána, praví se výslovně, že záruka byla převzata na základě citovaného zákona; v ojedinělém případě citováno jest prováděcí nařízení k tomuto zákonu ze dne 21. května 1921, čís. 191 sb. z. a n., což však na věci ničeho nemění. Dle §u 30 cit. zák. vztahují se na tyto zápůjčky předpisy zákona o státní podpoře stavebního ruchu ze dne 23. května 1919, čís. 281 sb. z. a n., který v §u 4 ustanovuje, že na domech, jimž se dostalo státní podpory, jest ve prospěch republiky zajistiti právo předkupní a zákaz zcizení a zatížení. Nelze tedy povoliti státní záruku při stavbách domů s malými byty, prováděných stavebními sdruženími obecně prospěšnými, jinak, než proti knihovnímu zajištění předkupního práva a zákazu zcizení a zatížení ve prospěch státu, z čehož opět plyne vzhledem k zásadě §u 97 knih. zák., že knihovní zápisy státní záruky a uvedených vzájemných práv státu mají se státi současně a že, když se současně nestaly, nemůže býti státu odepřeno právo, by dodatečně bez zvláštního svolení vlastníka domu, jemuž se dostalo státní podpory, nedal si zajistiti svá vzájemná práva. Stav, aby jen záruka státu, ale nikoli též vzájemná práva jeho byla zapsána, není vzhledem k velícímu předpisu §u 4 zák. čís. 281/1919 přípustným. Listin, jichž rekursní soud postrádá, není vzhledem k §u 97 knih. zák. a vzhledem k tomu, že státní záruka jest již knihovně poznamenána, potřebí. Právem proto prvý soudce žádané zápisy povolil. K vývodům rekursu družstva do usnesení prvé stolice podotknouti dlužno toto: Přijal-li vlastník domu, nejsa k tomu veřejnou mocí donucován, státní podporu, povolenou mu výslovně ve formě záruky dle zákona čís. 100/1921, podrobil se tím i podmínkám, za nichž lze záruku dle onoho zákona povoliti. Tím podmínky, v zákoně uvedené, stávají se podstatnou součástkou smlouvy a proto omezení práva vlastnického právem předkupním a zákazem zcizení a zatíženi děje se na základě srovnalé vůle stran dle zásad soukromého práva a nelze se tu dovolávati §u 109 úst. list., dle něhož soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem. Předpis tento vztahuje se na nedobrovolné případy omezení vlastnictví. Předpisy knihovního zákona, zejména §§ 20, 26, 31 a 33 knih. zák. nemohou odůvodniti zamítnutí návrhu, ježto tu platí pozdější velící předpis §u 4 zák. čís. 281/1919. Vzhledem k tomuto zákonnému předpisu jest též pro věc nezávažno, jaký byl stav právní v době, kdy platil jen zákon ze dne 22. prosince 1910, čís. 242 ř. zák., jednající o zřízení fondu pro péči bytovou, a jaká soudní praxe se vyvinula v době předpřevratové. Při vyřizování žádosti o knihovní zápisy nemůže se knihovní soud dle §§ 94 a 96 knih. zák. obírati otázkami hmotněprávními, zejména, jaké hmotněprávní účinky vůbec a zejména vůči třetím osobám jeví práva, o jichž zápis jde. K vývodům stížnosti v tomto směru nelze vůbec přihlížeti. Dále není úkolem tohoto případu řešiti otázku, zda § 4 zákona čís. 281/1919 se nyní vztahuje nejen na obce, okresy a stavební sdružení obecně prospěšná — o jedno z nich tuto jde — nýbrž i na jakéhokoliv jiného percipienta. Družstvo soudí, že citace §u 4 zák. čís. 281/1919 v §u 30 zák. čís. 100/1921 vztahuje se jen na způsoby podpor a úlevy berní. Tomuto názoru nelze přisvědčiti, ježto citace tato, kdyby smysl její byl omezen v tomto směru, byla by úplně zbytečná, když zákon čís. 100/1921 obírá se těmito otázkami v dalších svých předpisech, a to v §u 32 způsoby podpor a v §u 39 úlevami berními. Družstvo spatřuje ve slovech §u 4 zák. čís. 281/1919 »jest zajistiti« a ve slovech §u 60 prov. nař. čís. 191/1921 »zapíše se« jen pouhý pokyn pro obsah smluv, jimiž se mají založiti práva, o jichž zápis jde. Ani tomuto názoru nelze přisvědčiti. Zejména z té okolnosti, že v prováděcím nařízení se přikazuje, aby byla zapsána ona omezení, patrno, že zákonodárce neměl na mysli období, v němž se účastníci teprve dohodují o těchto omezeních, a neudílel pouhé pokyny pro ono dohodování. Na věci nemění se ničeho, že nyní ministerstvo sociální péče vydává formuláře smluv, v nichž vlastník stavby svoluje ku vkladu práv, o něž tuto jde, a jest dále pro věc úplně nezávažno, že toto ministerstvo snad vyhražuje si uzavření zvláštní dodatečné smlouvy o záruce, dále že ujednává podmínky zcizení t. zv. rodinných domků (§ 61 prov. nař. čís. 191/1921) a že splnění smlouvy zajišťuje si i ujednáním smluvní pokuty (§ 62 cit. nař.). Družstvo zcela přehlíží, že nejde o práva, která se mají teprve založiti, nebo o závazky, které mají býti vlastníkům domu proti jich vůli uloženy, nýbrž že, jak již řečeno, přijetím záruky státní za podmínek uvedených v zákonných předpisech došlo již ke zřízení těchto práv vzájemnou dohodou mezi poskytovatelem a příjemcem záruky. Proto zcela důsledně nařizuje se v §u 60 prov. nar. prostě již jen zápis práva předkupního a zákazu zcizení a zatížení, a nestanoví se tu již další podmínky pro jich zápis, ač na př. totéž nařízení v §u 34 uznalo za nutno, předepsati podrobné podmínky pro povolení poznámky převzetí záruky. Družstvo sice vyslovuje v rekursu ochotu, jednati s ministerstvem sociální péče a vydati listinu způsobilou k zápisu oněch práv, ale okolnost tato vzhledem k řečenému nemá pro rozhodnutí o tomto knihovním návrhu významu.

Citace:

Čís. 5237. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 244-247.