Čís. 5455.

Banka, poskytnuvší upisovatelům válečné půjčky zápůjčku, jest oprávněna domáhati se na nich zaplacení zápůjčky, nehledíc k úmluvám, jež s upisovateli učinil sprostředkovatel a sběratel úpisů válečných půjček, jenž nebyl zmocněncem banky. Pro poměr banky k upisovateli byl rozhodným pouze písemný formulář.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1925, Rv I 1216/25.)
Proti žalobě banky na upisovatele válečných půjček o zaplacení zápůjčky, již byla žalobkyně žalovaným k úpisům poskytla, namítli žalovaní, že jim agent Josef Sch., vybízeje k úpisu válečné půjčky, slíbil, že nebudou museti ničeho platiti, naopak že získají. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výtky proti právnímu posouzení rozepře odvolacím soudem jsou bezdůvodný. Podle zjištěných skutkových okolností nemohl odvolací soud uznati Josefa Sch-a za zmocněnce žalující banky, nýbrž jenom za sprostředkovatele a sběratele úpisů válečných půjček. Okolnost, že Sch. sám obcházel lidi a vyzýval je k úpisům, byla jím samým dostatečně vysvětlena příkazem, jejž obdržel od politického úřadu, na zmocnění bankou nelze z ní souditi. Stejně nelze je usuzovati z toho, že Sch. dostával od banky provisi za úpisy jí odevzdané, zvláště když právě spíše pouzí sprostředkovatelé dostávají takové provise než skuteční zmocněnci. Formuláře žalující banky, jichž Sch. při sbírání úpisů používal, neustanovují ničeho o plné moci sběratelově, naopak plyne z jejich sepsání ve formě přímého dopisu bance, že byla jejich podpisem učiněna přímá nabídka bance podle obsahu formuláře, že sprostředkovatel neměl práva banku zavazovati, a že bance zůstávalo vyhrazeno nabídku přijati neb odmítnouti. Přijetím nabídky byla učiněna mezi stranami smlouva dle obsahu formuláře, ale nebylo schváleno ujednání, jež dle tvrzení žalovaných se stalo se Sch-em ústně. V písemném úpisu není o něm zmínky, žalovaní pak ani netvrdí, tím méně prokázali, že Sch. neb oni sami je bance oznámili. Nezáleží na tom, že Sch. byl od neznámého úředníka banky informován v tom smyslu, že upisovatelé mají za každých upsaných 1 000 K zaplatiti 185 K, ostatní že jest věcí banky, neboť, i kdyby onen úředník byl měl právo zavazovati banku, nelze v udělené informaci spatřovati udělení plné mocí Sch-ovi, by za banku přejímal záruku pro případ, že upsaná válečná půjčka bude znehodnocena a poskytnutá lombardní zápůjčka nebude jí již dostatečně kryta. Zcela neprávem vytýkají žalovaní, že odvolací soud nepřihlížel k poměrům, jaké byly při upisování válečných půjček. Právě naopak nepřihlížejí oni sami k tomu, že bylo tehdy nevlasteneckým a po případě i trestným jednáním, projeviti pochybnosti o bezpečnosti úpisů válečných půjček, že úpisy měly sirotčí jistotu, zabezpečen lombard u rakousko-uherské banky do hodnoty 75% na 5% úrok, a že byly obchodovány za kurs, lišící se nepatrně od kursu upisovacího. Pro strany nebylo tehdy důvodů, by požadovaly od bank, pověřených upisováním, nějakou záruku. Důvěra žalovaných v ujišťování Sch-ovo o výhodnosti požadovaného jím úpisu nebyla následkem jejich nezkušenosti neb omylu, nýbrž obecným tehdejším přesvědčením, jež se ukázalo nesprávným teprve pozdějším vývojem válečných a politických událostí. I kdyby však přece šlo o podstatný, Sch-em vzbuzený, omyl, neručí za něj žalující banka, neboť Sch. nebyl jejím zmocněncem, a nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno, že by banka o omylu žalovaných byla věděla. Obsah písemné přihlášky nedával příčiny k pochybnostem, že žalovaní si přejí, by zbývající, k úpisu potřebný peníz jim banka zapůjčila proti zastavení upsaných papírů. Stejně neprávem se snaží žalovaní prokázati neplatnost svých úpisů nátlakem, vykonávaným na ně hrozbou odnětí jatečných povolení. I tento nátlak by mohl býti žalující bance na újmu jenom, kdyby byla o něm věděla, neb aspoň zřejmě věděti musila (§ 875 obč. zák.), dále kdyby se jím byla na úkor žalovaných nápadně obohatila (§ 879 čís. 4 obč. zák.). Ani v tom, ani v onom směru nebylo nic podstatného tvrzeno, tím méně prokázáno.

Citace:

Čís. 5455. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 636-637.