Čís. 5533.

Ustanovení §§ 12 a 40 služebního řádu pro železniční zaměstnance (vyhlášeného výnosem ministerstva železnic ze dne 7. dubna 1898, čís. 16366) o právních účincích přijímacích dekretů dlužno obdobně použiti i pro dekret povyšovací. Práva, nabytá povýšením, nelze zrušiti jednostranným odvoláním se strany správního úřadu.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1925, Rv I 1809/25.)
Žalobě revidenta státních drah, jíž se domáhal proti Československému eráru zjištění, že mu přísluší s pořadím od 1. července 1921 osmá služební třída statu II. b) úředníků československých státních drah dle dekretu ředitelství československých státních drah v Košicích ze dne 11. března 1923, že dekret téhož ředitelství ze dne 17. května 1924 je bezúčinným a že žalovaný erár jest povinen doplatili žalobci za čas od 30. června 1923 do 1. ledna 1924 služební požitky osmé služební třídy, oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Pokud jde o právní posouzení věci, namítala žalovaná strana, že ředitelství v Košicích se mýlilo, určivši pořadí žalobce v IX. služební třídě od 1. července 1916 a důsledkem toho neprávem povýšilo ho do osmé služební třídy statu II. b) s pořadím již od 1. července 1921, že proto právem toto zařadění a povýšení dekretem ze dne 17. května 1924 bylo zrušeno. Jde o to, jaký význam má doručení dekretu o zařadění a povýšení a zda toto později jednostranně může býti změněno nebo zrušeno. Žalobce, jak je nesporno, jest železničním úředníkem a podléhá proto služební pragmatice pro zřízence železniční, vyhlášené výnosem min. železnic ze dne 7. dubna 1898, čís. 16.366. Nepřísluší mu proto postavení skutečného státního zřízence a nevztahuje se na něho dekret ze dne 16. srpna 1841, čís. 555 sb. z. s. Služební pragmatika v §u 12 praví, že každý úředník obdrží ustanovovací dekret, ve kterém musí býti vytčeno, do které služební kategorie náleží, jaký má titul, plat a pod. V oddílu V. §u 40 odst. 4 se pak mluví o právech zaměstnanců v tom směru, že jim zaručena jest nezkratitelnost jim náležejících nebo přiznaných příjmů dle služební třídy a stupnice platové, v níž se nalézají, vyjímajíc případy §u 54. Ani v tomto §u 54 ani v dalších ustanoveních pragmatiky není zmínky o tom, že jednou provedené zařadění do určité třídy nebo povýšení může býti odvoláno nebo změněno. Žalovaná strana uvádí jen, že dekret o zařadění a povýšení nemá povahy konstitutivní, že tedy pro úředníka nezakládá právního nároku, nýbrž že jest rozuměti dekretu tak, že z důvodů použití citovaných tam předpisů, zakládajících materielně nesmluvní nárok žalobce na úpravu požitků, budou zaměstnanci vypláceny požitky té které třídy, že tedy v souzeném případě řiditelství, určivši dekretem žalobcovy požitky, nevešlo v novou smlouvu, nýbrž projevilo vůli, jakým způsobem zákonný po případě v cestě nařizovací uložený závazek k úpravě požitků splniti zamýšlí. To však odporuje ustanovení §§ 12 a 40 služ. pragmatiky. Doručením a pravomocí dekretu nabývá úředník práv v dekretu mu přiznaných. Poměr mezi stranami je poměrem ryze soukromoprávním, smluvním. V organisačním statutu ze dne 19. ledna 1916, čís. 16 ř. zák. a v §u 3 služební pragmatiky se vyslovuje, že, pokud služební pragmatikou a zákonnými předpisy různost práv a povinností není podmíněna, možno použiti i pro železniční zaměstnance obdobně předpisů platících pro státní zaměstnance. Avšak ani služební pragmatika pro státní zaměstnance ze dne 25. ledna 1914, čís. 15 ř. zák. ani jiné zákony, na toto zaměstnanectvo se vztahující, nemají ustanovení o tom, že by jednou provedené a právoplatné zařadění a povýšení státního zaměstnance mohlo býti zrušeno z důvodů, žalovanou stranou tvrzených. Tato pragmatika stanoví v §u 49, že o každém povýšení do vyšší třídy hodnostní vyhotoví se dekret, v němž uvedou se úřední titul, platy a den povýšení, a v §u 55, že postup do vyšších platů provede se na přihlášení úředníkovo, o každém postupu do vyšších platů vydá se dekret, ve kterém vyznačí se platy a den nápadu práva. Pouze zákon ze dne 22. prosince 1924, čís. 287 sb. z. a n. v § 11 nařizuje, že, byl-li odpočivný nebo zaopatřovací požitek přiznán neb likvidován neprávem, nebo částkou vyšší, smí se od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, a v §u 7, že podle zásad tohoto zákona upraví se i odpočivné požitky pensionovaných zaměstnanců podniků a ústavů, státem spravovaných, i pensistů drah sestátněných. V tomto případu nejedná se však ani o požitky odpočivné ani zaopatřovací. Žalovaná namítá dále, že propočítání provedlo již řiditelství státních drah v Praze, ale netvrdí ani, že dekret o tom žalobci byl doručen. Konečně namítá, že při propočítání ředitelství košické se mýlilo, určivši jeho pořadí v IX. služební třídě od 1. července 1916. Jak z vývodů žalobní odpovědi plyne, přivoděn byl omyl ten jedině nesprávným výkladem zákonů a předpisů o propočítání. Žalovaná strana také ani netvrdí, že žalobce sám nesprávným údajem, oznámením a pod. omyl ten přivodil, neb o něm věděl. Nebylo by tu tedy ani předpokladů §u 871 obč. zák., dle něhož by strana žalovaná nebyla vázána ustanovením dekretu ze dne 11. března 1923.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolání v tom, že odvolací soud použil ustanovení §§ 12 a 40 služebního řádu pro železniční zaměstnance (vyhlášeného výnosem ministerstva železnic ze dne 7. dubna 1898, čís. 16.366) o právních účincích přijímacích dekretů obdobně i pro dekret povyšovací. Dovolacím vývodům nelze však přisvěd- čiti. Vždyť účel a právní povaha povyšovacího dekretu jsou v podstatě stejný jako u dekretu přijímacího, ježto také jím se znova upravuje právní poměr mezi železničním zaměstnancem a zaměstnavatelem, a proto jsou v něm uvedeny veškeré podstatné znaky tohoto nového poměru jako hodnost, služební třída určitého stavu a doba pořadí. Vše to obsahuje i dekret žalobcův ze dne 11. března 1923, čís. 12.058 a jest v něm uveden i právní důvod povýšení poukazem na příslušné zákony a výnosy ministerstva železnic. Odvolací soud v rozsudku správně odůvodnil, že žalobce nabyl pravoplatně vydaným a jemu doručeným dekretem o povýšení, práv v dekretu mu přiznaných a že není zákonných předpisů, jimiž by mohl nabytých práv býti zbaven jednostranným opatřením nadřízeného správního úřadu, a dovolací soud sdílí úplně jeho právní názor. I jinak lze odkázati k zevrubným a správným důvodům rozsudku odvolacího soudu.

Citace:

Čís. 5533. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 770-772.