Čís. 5182.

Mimoknihovní držitel nemovitosti nemůže se žalobou dle §u 37 ex. ř. brániti exekuci na nemovitost.
(Rozh. ze dne 14. července 1925, Rv I 841 25.)
Ku vydobytí pohledávky proti Arthuru V-ovi vedl erár exekuci na polovici dlužníkova domu. Žaloba manželky dlužníkovy, by exekuce byla prohlášena nepřípustnou, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodu:
Žalobkyně, vytýkajíc napadenému rozoudku nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), zastává proti odvolacímu soudu stanovisko, že, ježto polovina domu byla jí jejím manželem odevzdána do držby a užívání již v únoru 1921, ona pak polovinu tu dne 5. května 1921 koupila, byla exekuce žalovaným erárem proti jejímu manželovi záznamem práva zástavního pro nedoplatky na daních na onu polovinu domu dne 7. července 1921 vykonaná, i když právo vlastnické k polovině té bylo pro ni teprve 9. července 1921 do pozemkové knihy vloženo, již nepřípustná, její odpor podle §u 37 ex. ř. proti dotyčnému záznamu že jest oprávněný a že byl neprávem zamítnut. Než toto stanovisko žalobkyně nelze sdíleti. Tvrzené mimoknihovní vlastnictví žalob- kyně k nemovitosti v době záznamu nebylo záznamu na závadu, pokud se týče nečinilo exekuci záznamem tím na nemovitost nepřípustnou. Pro posouzení přípustnosti exekuce, o kterou jde, jest rozhodno ustanovení §§ 431 a 444 obč. zák., podle něhož při smluvní sukcesi singulární lze vlastnického práva k nemovitosti nabyti nebo pozbyti pouze knihovním zápisem pokud se týče výmazem. I když tedy manžel žalobkyně svou polovinu domu žalobkyni v únoru 1921 do držby odevzdal a jí ji smlouvou ze dne 5. května 1921 prodal, byl na dále, ježto jeho vlastnictví nebylo v pozemkové knize vymazáno, pokud se týče žalobkyně nebyla v knize pozemkové za vlastnici zapsána, vlastníkem oné poloviny domu a měl podle §u 440 obč. zák. dokonce možnost nemovitost přenechati jinému, než své manželce, které ji mimoknihovně odstoupil. Žalobkyně, majíc nemovitost do držby odevzdánu, měla toliko práva bezelstného držitele (§§ 339, 346, 372 a 373 obč. zák.) a koupí nabyla pouze důvodu, který však podle §u 425 obč. zák. vlastnictví neposkytuje, takže měla z koupě proti manželi jako prodateli pouze obligační nárok. Podle toho žalovaný erár, ježto vedl exekuci záznamem práva zástavního na nemovitost, která byla v pozemkové knize dlužníku ještě připsána a tento měl ohledně ní možnost disposiční, nevedl exekuci na majetek, jenž dlužníku nepatřil, a žalobkyně neměla k nemovitosti věcného práva, najmě práva vlastnického, které by exekuci na nemovitost činilo nepřípustnou. Žaloba podle §u 37 ex. ř. není tudíž opodstatněna. Dovolává-li se žalobkyně pro své stanovisko o nepřípustnosti exekuce vzhledem k svému mimoknihovnímu vlastnictví a nabytému obligačnímu právu plenissimárního rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 13. ledna 1909 Rv V 2049/8, judikát čís. 188, činí tak nepřípadně, ježto v tomto rozhodnutí řeší se otázka, zda předpis poslední věty §u 469 obč. zák., dle něhož věcný závazek hypotéky trvá také ještě po zániku pohledávky až do výmazu zástavního práva, platí též pro nabytí exekučního práva zástavního. Naproti tomu, co se týče stanoviska tuto a odvolacím soudem zaujatého, poukázati jest k tomu, že stanovisko to odpovídá plenissimarnímu rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ze dne 28. října 1908 Rv V 1545 8, judikát čís. 186 a stanovisku o mimoknihovním vlastnictví oproti knihovnímu vlastnictví tímto nejvyšším soudem v rozhodnutích sb. n. s. čís. 892 a 980 zaujatému. (Srovnej též Krainz-Ehrenzweig Sachenrecht ai 1923 § 224 a Dr. Mayr § 221).

Citace:

Čís. 5182. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 155-156.