Čís. 5179.

Rozhodl-li již soud pravoplatně o povolení exekučního prodeje zabavených věcí, nemůže své rozhodnutí změniti vzhledem k tomu, že zástavní právo vymáhajícího věřitele zaniklo projitím lhůty §u 256, odstavec druhý ex. ř.
(Rozh. ze dne 9. července 1925, R I 543/25.)
Exekuční soud zamítl návrh vymáhající věřitelky, by byla povolena exekuce prodejem movitých věcí, nalézajících se v uschování dlužníka. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a nařídil prvému soudu, by v exekučním řízení pokračoval.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle stavu spisů nabyla vymáhající věřitelka exekučního práva zástavního na movitostech povinného zabavením dne 17. října 1922 a bylo řízení prodejové k návrhu vymáhající věřitelky dle §u 200 čís. 3 ex. ř. usnesením exekučního soudu ze dne 3. listopadu 1922 po prvé a usnesením ze dne 5. září 1923 po druhé odloženo. Dne 14. března 1924, tedy po uplynutí jednoroční lhůty §u 256 odstavec druhý ex. ř. ode dne, kdy zabavení bylo vykonáno, podala vymáhající věřitelka znovu návrh na povolení exekučního prodeje zabavených movitostí a exekuční soud usnesením ze dne 15. března 1924 této žádosti vyhověl, povoliv vymáhající straně opětovný prodej zabavených předmětů. Toto usnesení bylo stranám řádně doručeno a vešlo v moc práva, ježto vůbec nebylo napadeno. Za tohoto stavu věcí nebyl exekuční soud oprávněn, aby toto své usnesení, zvláště když již nabylo právní moci, dodatečně změnil tím, že usnesením ze dne 13. dubna 1925 návrh vymáhající strany na povolení prodeje zamítl s odůvodněním, že zástavní právo vymáhající věřitelky uhaslo projitím lhůty, stanovené v druhém odstavci §u 256 ex. ř., a to ani k návrhu strany, jehož — jak vyplývá ze spisů — tu nebylo, ani z moci úřední. Neboť dle §u 78 ex. ř. a §u 425 c. ř. s. jest soud i v exekučním řízení svými usneseními vázán potud, pokud nejsou povahy toliko řízení upravující, neb nejde o výjimečné případy, uvedené v §u 522 c. ř. s., v nichž i onen jest zahrnut a v nichž může soud rekursu sám vyhověti, jež tedy předpokládají rekurs včas podaný, což na daný případ vůbec nedopadá. Měl-li povinný za to, že prodej byl povolen neprávem, bylo na něm, aby do usnesení prodej povolujícího včas podal stížnost na rekursní soud. Neučinil-li tak a usnesení to nabylo právní moci, nemohl již první soud sám o své újmě své právoplatné usnesení změniti. Z téhož důvodu vymyká se ovšem ono usnesení nyní přezkumu a rozhodování soudu vyšších stolic. Proto soud rekursní nepochybil, když k rekursu vymáhající strany usnesení exekučního soudu ze dne 13. dubna 1925 zrušil a exekučnímu soudu nařídil, aby v řízení exekučním pokračoval.

Citace:

Čís. 5179. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 151-152.