Čís. 5534.

K zákazu vydržení podle §u 43 cís. patentu ze dne 25. července 1853, čís. 130 ř. zák., dlužno přihlédnouti z úřadu.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1925, R II 350/25.)
Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu, by bylo uznáno právem, že žalovaným nepřísluší ani služebnost ani jakékoliv jiné právo jízdy z lesa. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, řízení doplnil a ve věci znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Cís. patentem ze dne 25. července 1853, čís. 130 ř. zák., měla býti z důvodů veřejnoprávních zbavena lesní půda břemen a podle §u 1 třetí odstavec písm. a) byla vyvážená různá práva k lesním pozemkům, mezi nimi i polní služebnosti. Podle §u 6 a) muselo vyvážení a upravení těchto práv býti projednáno z povinnosti úřední a ustanovením §u 43 pat. bylo zakázáno nabytí takových práv vydržením ode dne vyhlášení patentu, t. j. ode dne 14. července 1853 a vydržení dosud nedokonaná prohlášena byla za přerušená. K tomuto zákazu, majícímu povahu veřejnoprávní, nutno hleděti z povinnosti úřadu a proto nesejde na tom, že žalobci teprve v opravném řízení uplatnili námitku, že pozemky, k nimž žalovaný si osobuje služebnost jízdy, vydržením nabytou, byly v době vydržení lesní půdou. Odvolací soud poukazuje správně k tomu, že již při místním ohledání bylo prvým soudem zjištěno, že dosud stojí na pozemku žalobců podél sporné cesty v délce asi 15 kroků staré smrky a jedle. Již tato zjištěná okolnost měla prvý soud vésti k tomu, by z moci úřední vyšetřil, zda osobovaná služebnost jízdy nepříčí se veřejnoprávnímu zákazu vydržení v cís. pat. z roku 1853 vyslovenému, zejména, zda v době vydržecí nebyla vykonávána po půdě lesní, a do které doby spadá ukončení vydržení, poněvadž vydržení takových práv jen do dne vyhlášení patentu dokonaná, byla uznána za platná. Při tom nesejde ani na tom, že v přítomné době služební pozemek není jíž v katastru označen jako les. Napadené zrušovací usnesení rekursního soudu, nařizující prvému soudu doplnění řízení v tomto směru, jest odůvodněno.

Citace:

Čís. 5534. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 772-773.