Čís. 5117.

Prohlášení za mrtva.
»Posledním bydlištěm« nezletilcovým, jsoucím pod moci otcovskou, jest ve smyslu §u 1 zákona ze dne 16. února 1883, čís. 20 ř. zák. bydliště jeho otce.
(Rozh. ze dne 12. června 1925, Nd I 226/25.)
Záporný spor o příslušnost mezi zemským civilním soudem v Praze a krajským soudem v Olomouci v právní věci, týkající se provedení řízení a rozhodnutí o žádosti Jany P-ové, by její nezvěstný bratr Ludvík P. prohlášen byl za mrtva, rozhodl Nejvyšší soud tak, že uznal příslušným zemský civilní soud v Praze. Důvody:
Podle spisů zemského civilního soudu v Praze a okresního soudu v Karlině narodil se Ludvík P. jako nemanželský syn Marie S-ové dne 13. ledna 1891; byl legitimován sňatkem rodičů dne 1. března 1898; byl posledně v tuzemsku zaměstnán jako zahradnický pomocník v P. u Olomouce, odkud nastoupil roku 1912 službu vojenskou k pěšímu pluku čís. 28 v Tyrolsku, odešel při vypuknutí války do pole a stal se od 4. listopadu 1914 nezvěstným. Poručenství nad ním vedeno bylo nejprve u okresního soudu pro Horní Nové Město v Praze a přešlo po jeho legitimaci v majetkové opatrovnictví u okresního soudu v Karlině, kde má nezvěstný nějaký vklad v sirotčí pokladně. Jde o otázku, zda vykládati jest předpis §u 1 zákona ze dne 16. února 1883 čís. 20 ř. zák. tak, že rozhodným jest poslední bydliště nebo místo pobytu i nezletilcovo, jak to činí zemský civilní soud v Praze (též Neumann str. 21 podle rozhodnutí Nejvyššího soudu dříve ve Vídni č. j. Nd 273/7) — či tak, že rozhodným jest t. zv. odvozené bydliště podle §u 71 j. n. — jak to činí krajský soud v Olomouci a jak ve své předkládací zprávě také vrchní zemský soud v Praze navrhuje. Tomuto názoru jest dáti za pravdu. Podle §u 1 cit. zák., který zachován byl v platnosti čl. VIII. čís. 7 uv. zák. k j. n., jest příslušným onen sborový soud první stolice, v jehož obvodu měl nezvěstný své poslední bydliště, nebo —
neměl-li ho — svůj poslední pobyt. Toto znění zákona mohlo by sváděti k názoru, že ani u nezletilců není výjimky. V té příčině nutno však podržeti na mysli, že v zákonech, vydaných před jurisdikční normou, není řeči o »obecném sudišti« jako jest tomu vesměs v jurisdikční normě, na př. v §§ 65, 71, 109 j. n., že však i v oněch zákonech tento pojem jest míněn, kde jest tam řeč o »posledním bydlišti« nebo o »posledním pobytu«. Vždyť i §§ 66 a 67 j. n. určují »obecné sudiště« podle bydliště a v jeho nedostatku podle pobytu. Nezletilec pod mocí otcovskou má ve věcech sporných obecné sudiště tam, kde je má jeho otec, t. j. kde jeho otec má své bydliště (§§ 65, 66 a 71 j. n.). Nezletilec nemůže si samostatné bydliště založiti, za jeho bydliště pokládá se bydliště otcovo, kdežto místo, kde se nezletilec mimo bydliště otcovo zdržuje — třeba ve svém povolání na delší dobu — jest jen jeho místem pobytu, jak jde zřejmě na jevo z předpisu §u 86 j. n. Předpis §u 68 j. n. o sudišti posádkovém nepřichází tu v úvahu, protože jednak platí tento předpis jen pro osoby, jež si mohou samostatné bydliště založiti, jednak byla posádka nezvěstného v Tyrolsku, tedy v nynějším cizozemsku. Protože pak Ludvík P. byl jak v době, kdy nastoupil vojenskou službu roku 1912, tak v době, kdy stal se nezvěstným roku 1914, ještě nezletilým a protože § 1 zákona ze dne 16. února 1883, čís. 20 ř. zák. na prvním místě za důvod příslušnosti pokládá bydliště, které měl nezletilý Ludvík P, podle svého otce v obvodu zemského civilního soudu v Praze, jest tento soud k provedení řízení o prohlášení za mrtva příslušným. K témuž cíli se dojde, zkoumá-li se úmysl zákonodárcův při stanovení příslušnosti podle §u 1 cit. zák.; úmysl byl patrně ten, aby šetření, jež předcházejí prohlášení za mrtva, konána byla v místě, kde byl střed působnosti dotyčné zletilé osoby, nebo kde byl otcovský zástupce nezletilé osoby, případně i jiní příbuzní, po případě i opatrovnický soud a majetek a kde tedy předepsaná šetření slibují nejspíše úspěch.

Citace:

Čís. 5117. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 46-48.