Čís. 5264.

Společenstva dle zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.
Není závady, by ve stanovách nebylo ustanoveno, že vyloučený člen vystupuje z družstva dnem právoplatného vyloučení, zvláště když i ručení vyloučeného člena jest stanovami upraveno způsobem přípustným po zákonu.
Předmětem podnikání družstevního nemůže býti takové ukládání úspor, jež se kryje se zvyklostmi ústavů, které provozují výlučně nebo z převážné části úvěrní obchody (zákon ze dne 10. října 1924, čís. 239 sb. z. a n.),
Provozování společenstevního podniku nelze svěřiti i nečlenům a to ani na dobu přechodnou. To ovšem netýká se prací podřadného druhu.
Pokud zvolené představenstvo nemůže samo provésti změnu stanov, třebas bylo k tomu zmocněno.
(Rozh. ze dne 11. září 1925, R I 608/25.)
Rejstříkový soud zamítl usnesením ze dne 27. března 1925 žádost »Výrobního družstva dělnických dlaždičů pro X., zapsané společenstvo s r. o.«, o zápis nových stanov. Důvody: 1. Ustanovení §u 2 stanov písm. e), podle něhož účelu družstva má býti dosaženo mimo jiné přijímáním a úrokováním členských úspor, je nepřípustné, neboť nelze dovoliti sloučení činnosti po většině hospodářské s přijímáním úspor od členů, když ve smlouvě společenské podrobná ustanovení o příjímání, zúrokování úspor od členů, o jich správě, bezpečném uložení atd. vůbec chybí a obmezené ručení pro jistotu úspor těch žádných záruk nepodává. Ostatně vzhledem k zákonu ze dne 10. října 1924 čís. 239 sb. z. a n. bylo by nyní nutno ve stanovách výslovně uvésti, že úspory od členů mohou býti ukládány pouze na knížky členské jako zápůjčky (nikoliv snad na vkladní knížky), neboť jedině tohoto případu onen zákon se netýká. 2. Ustanovení §u 2 poslední odstavec stanov, podle něhož činnost družstva se neobmezuje jen na členy, nýbrž za jistých podmínek mohou býti zaměstnáni i nečlenové, je nepřípustné, ježto vlastní spoluúčast členů, na podniku je v každém případě nutná a družstvo, při němž členové sami na společném podniku nejsou činnými a provozování podniku jiným osobám, nečlenům, přenechávají, nemůže býti uznáno za společenstvo ve smyslu zákona. 3. Ustanovení §u 9 stanov, podle něhož vyloučený člen vystupuje z družstva dnem právoplatného vyloučení, jest nepřípustné, ježto i v případě vyloučení končí členství posledním dnem správního roku, kdy vyloučení se stalo (§ 54 odstavec druhý, 55, 77 odstavec prvý, § 78 zák. o společenstvech). Rozkladu do tohoto usnesení rejstříkový soud usnesením ze dne 8. května 1925 nevyhověl a, poukázav k důvodům usnesení ze dne 27. března 1925, uvedl dále v důvodech: 1. Pokud se týče úspor členů, poukazuje se na zákon ze dne 10. října 1924, čís. 239 sb. z. a n., podle něhož vklady na knížky smějí nyní přijímati jen ústavy, uvedené v §u 2 zákona, mezi jinými jen úvěrní společenstva (družstva) a to jen taková, která podle svých stanov i ve skutečností provozují výlučně nebo z převážné části úvěrní obchody. Při tom dlužno poukázati na to, že — jak ve vládním návrhu, tak i ve výborové zprávě senátu k zákonu bylo zdůrazněno —
za vkladní knížku považovati dlužno každou stvrzenku o súročitelném peněžním vkladu, která musí býti předložena, má-li býti vklad vyplacen, že pod tento pojem nespadají členské knížky společenstev, která od členů přijímají zápůjčky a stvrzují příjem a splacení zapůjčených částek, a že zákon, »aby nemohl vklady na knížky přijímati kdokoliv«, přesně nyní vyznačil, které ústavy smějí přijímati vklady a vydávati vkladní knížky. Poukaz stěžovatelův na výnosy, v rozkladu uvedené, jest za nynějšího stavu zákonodárství zcela bezpředmětným (viz Dr. Dvořák »Nové zákony o peněžnictví« 1924 str. 77). 2. Pokud se týče §u 2 poslední odstavec stanov, nutno činiti rozdíl mezi otázkou, zda družstvo smí provozovati obchody i s nečleny, a mezi otázkou, zda kromě členu i nečlenové mohou v družstvu býti bezprostředně činní. A v tomto případě se jedná jen o rozhodnutí této druhé otázky. 3. Pokud se týče vyloučení člena, § 55 zákona o společenstvech jedná o právech a povinnostech vystupujícího člena vůbec, v §u 5 čís. 4 zákon pak označuje slovem »vystoupení« všecky způsoby zániku členství, t. j. výpověď, úmrtí a vyloučení. § 55 zákona zná »vystoupení« jen na konci správního (obchodního) roku. Z ustanovení zákonných (§ 54, 55, 77, 78, 5 čís. 4) jest tudíž zřejmo, že dnem vyloučení myslí zákon vždy jen poslední den správního roku, v němž byl člen vyloučen. Tím dnem také končí členství (den ukončení členství) a vyloučený člen ručí také za všecky závazky, vzniklé až do dne vyloučení, t. j. dne ukončení členství. S tím nelze ovšem — jak stěžovatelé nesprávně uvádí — stotožňovati den ztráty členství, t. j. den, kdy byl člen vyloučen. (Viz souhlasnou literaturu: Stross Das österr. Genossenscliaftsrecht 1887 str. 189, JUDr. Stibic: Nástin družstevního prává 1921 str. 16, prof. JUDr. Wenig: Příručka obchodního práva 1921 str. 278, Scheiner: Handels- u. Genossenschaftsregister II. díl str. 261, Pisko Lehrbuch des österr. Handelsrechtes 1923 str. 458). 4. Zvolené představenstvo, ač zmocněno k provedení změn valnou hromadou, nemůže změny stanov samo provésti, neboť vady vytčené nejsou snadno napravitelnými, vyžadujíce změny smlouvy společenské, na nichž se musí usnésti valná hromada § 33, odstavec druhý cit. zák. (rozh. nejv. soudu ze dne 6. září 1922 P I 1017/22 sb. n. s. čís. 1819, které se týkalo zcela obdobného případu). Rekursní soud nevyhověl rekursu, poukázav k důvodům usnesení ze dne 27. března 1925 a ze dne 8. května 1925. Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu, pokud usnesením rekursního soudu byla zamítnuta žádost o zápis nových stanov do společenstevního rejstříku z důvodu, že ustanovení §u 9 stanov, podle něhož vyloučený člen vystupuje z družstva dnem právoplatného vyloučení, jest nepřípustné, a změnil napadené usnesení v ten smysl, že tento důvod zamítnutí žádosti odpadá; v ostatním dovolacímu rekursu nevyhověl.
Důvody:
Rejstříkový soud zamítl žádost stěžujícího si družstva za zápis nových stanov, poněvadž některá jich ustanovení shledal po zákonu závadnými. Pro nejvyšší soud přicházejí v úvahu již jen předpisy stanov, v odůvodnění usnesení rejstříkového soudu ze dne 27. března 1925 a ze dne 8. května 1925 pod čís. 1 až 3 uvedená. Mimo to napadá rekurující družstvo také rozhodnutí rekursního soudu, pokud jím potvrzen byl výrok soudu prvého, že není nepřípustno, aby nařízené změny stanov provedlo představenstvo. Jde o souhlasná usnesení nižších soudů v nesporném řízení a proto jest dovolací rekurs přípustným jen za podmínek §u 16 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. Nejvyšší soud shledává dovolací rekurs odůvodněným pro zřejmý rozpor se zákonem jen v bodě třetím citovaných usnesení, a to z těchto důvodů: Nelze sdíleti názor nižších soudů, že by bylo nepřípustným ustanovení §u 9 stanov, dle něhož vyloučený člen vystupuje z družstva dnem právoplatného vyloučení, poněvadž prý i v případě vyloučení končí členství posledním dnem správního roku, kdy se vyloučení stalo. Nutno rozlišovati mezi dobrovolným vystoupením a vyloučením člena družstva, jež rozeznává i § 5 čís. 4 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. Onen případ upravuje § 77 cit. zák., dle něhož společenstevní poměr může skončiti teprve po uplynutí závodního roku. Takovéhoto ustanovení pro případ vyloučení člena však zákon nemá, poněvadž již z pojmu a z účelu vyloučení člena, jehož další setrvávání ve společenstvu mohlo by býti škodlivým, vychází, že musí působiti již okamžikem, kdy se stalo. Takovouto úpravu smlouvou připouští zákon v §u 5 čís. 4. Tomu nikterak nejsou na závadu ustanovení §§ 78 a 79 zákona, jež určují jen dobu ručení člena společenstva s ručením obmezeným, když přestal býti členem družstva, a dobu, kdy musí býti vyplaceno jeho pohledávání ze společenského poměru. Stanovy vyhovují tudíž po této stránce zákonu, zvláště když i ručení vyloučeného člena stanovami jest upraveno způsobem po zákonu přípustným. (Rozh. čís. 4156 sb. n. s., A. Cl. čís. 2390). Jinak jest stížnost neodůvodněna a stačí ku správným důvodům napadeného usnesení vzhledem k vývodům dovolacího rekursu uvésti ještě toto: K čís. 1. usnesení rejstříkového soudu: Že nejde o pouhé poskytování zápůjček družstvu jeho členy, vychází již ze znění stanov, kde se mluví o »podporování spořivosti členů přijímáním a úrokováním členských úspor«, a také z obsahu »Řádu pro členské úspory«, kde není ani slova o zápůjčce a kde celá úprava ukládání úspor, zejména způsobu jich přijímání a vydávání kryje se úplně se zvyklostmi ústavu (družstev), které provozují výlučně nebo z převážné části úvěrní ob- chody (srv. zejména §§ 4, 5, 8, 10, 11 řádu). To, co stěžující si družstvo obmýšlí a ve stanovách v §u 2 e) zřejmě vyjadřuje, bylo by tedy obcházením předpisu §§ 1 a 2 zákona ze dne 10. října 1924, čís. 239 sb. z. a n., a právem oba nižší soudy návrh na zápis této změny stanov ve společenstevní rejstřík zamítly. K čís. 2 usnesení rejstříkového soudu: I v tomto směru dlužno přisvědčiti právnímu názoru nižších soudů, že právní povaha družstva nepřipouští, by bylo provozování společenstevního podniku svěřeno také nečlenům. Odporovalo by to zásadě §u 1 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., dle něhož »družstva jsou spolky s neuzavřeným počtem členů, jichž účelem jest podporovati výdělek neb hospodářství členů společným provozem závodu...« členové družstva musí tedy býti súčastněni na provozu podniku jako takoví. Rozšíření provozu na nečleny bylo by tedy již s podstatou družstva neslučitelno. Při tom zákon nepřipouští výjimek, nerozeznává zejména účast nečlenů trvalou a přechodnou, nýbrž obmezuje činnost družstva vůbec jen na členy. (Srv. A. Cl. 2561.) Tomu není na závadu ani ustanovení §u 85 zákona ze dne 25. října 1895, čís. 220 ř. zák., jenž sleduje jen účely daňové. Není ovšem vyloučeno, by při provozu závodu členy nebylo použito pro práce druhu podřadného sil pomocných, jež nejsou členy družstva (výpomocných prodavačů, osob služebných, nádeníků atd.). Rozsah činnosti výpomocných sil dle §u 2 není však stanovami vůbec vymezen a není také jeho poměr k družstvu přesně upraven. K bodu 4. usnesení rejstříkového soudu ze dne 8. května 1925. Pokud nižší soudy prohlásily za nepřípustné, by v tomto případě provedlo příslušné změny stanov představenstvo, třeba že bylo ku změnám valnou hromadou zmocněno, sdílí nejvyšší soud i tu právní názor soudů nižších stolic, i jeho odůvodnění a poukazuje ku svému rozhodnutí čís. 1819 sb. n. s.

Citace:

Čís. 5264. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 289-292.