Čís. 5202.

Na věci dlužníkovy v držení třetí osoby, k jejich vydání neochotně, nelze vésti exekuci zabavením.
Souhlas držitele věci vyžaduje se jen, je-li jím osoba třetí, nikoliv vymáhající věřitel sám (§ 262 ex. ř.).
Dal-li si držitel dlužníkovy věci zabaviti věc pro svou pohledávku, neprojevil tím souhlas se zabavením věci pro pohledávku jiného věřitele.
(Rozh. ze dne 11. srpna 1925, R I 673/25.)
Z výtěžku 1 889 Kč za exekučně prodaný motor přikázal exekuční soud vymáhajícímu věřiteli Eduardu J-ovi celý výtěžek na jeho pohledávku 3 500 Kč. Vymáhajícímu věřiteli Fondu pro zemské dávky nepřikázal ničeho, ježto tento vymáhající věřitel nezískal zástavního práva na stroji, poněvadž výkonný orgán při zabavení stroje nesdělil Eduardu J-ovi, u něhož byl motor v uschování, že zabavuje stroj i pro zemský fond a nezeptal se Eduarda J-a, zda připouští zabavení pro zemský fond (§ 262 ex. ř., §§ 63 a 65 instrukce pro výkonné orgány). Rekursní soud k rekursu zemského fondu přikázal z výtěžku 1 480 Kč Eduardu J-ovi a 409 Kč zemskému fondu. Důvody: Stížnost českého zemského fondu je odůvodněna. Neboť podle zájemného protokolu a proto podle ustanovení §u 253 ex. ř. nabyl český zemský fond zástavního práva současně s Eduardem J-em, i když výkonný orgán při výkonu zájmu nedodržel instrukce pro výkonné orgány tím, že při zabavení pro český zemský fond nesdělil vymáhajícímu věřiteli J-ovi, v jehož uschování byl zabavený předmět, že zabavuje jej pro český zemský fond, a neotázal se ho, zda připouští zájem pro tohoto druhého věřitele.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu Eduarda J-a obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle §u 256 ex. ř. nabývá vymáhající věřitel pro své vykonatelné pohledávání zástavní právo na hmotných věcech v zájemném protokolu zapsaných a popsaných zabavením. Platný exekuční řád zná jen zabavení věcí v držení dlužníkově podle §u 253 ex. ř. a věcí dlužníkových v držení vymáhajícího věřitele neb třetí osoby k jejich vydání ochotné. Zabavení věcí — třebaže dlužníkových — v držení třetí osoby, k jich vydání neochotné, platný exekuční řád nezná. Z motivů k §u 262 ex. ř. (str. 212) plyne naopak jasně, že na takové věci exekuci jejich zabavením vésti nelze. Když tedy v projednávaném případě výkonný orgán, jak zjištěno, přes to, že věci, které měly býti zabaveny, byly v držení třetí osoby —
stěžovatele — exekuci provedl, nezjistiv, zda je ochotna, je vydati, pokud se týče svoliti k jejich zabavení, byl zájem věcí v držení třetí osoby bez jejího svolení provedený protizákonným a musil k stížnosti postižené strany podle §u 68 ex. ř. exekučním soudem býti zrušen. Český zemský fond, pro jehož pohledávku naznačeným vadným způsobem zástavní právo mělo býti zřízeno, nemohl ho takto získati. Byla proto tato jeho pohledávka při rozvrhu výtěžku zabavených věcí právem pominuta. Pro opačný názor ve prospěch stěžovatelova odpůrce nelze uplatňovati, že nebylo třeba znovu stěžovatelova souhlasu se zabavením věcí v jeho držení jsoucích pro odpůrcovu pohledávku, když již jednou — při zabavení těchže věcí pro vlastní svou pohledávku —
svůj souhlas beztak byl prohlásil. Zůstaniž stranou spíše v teorii než v praxi sporná otázka (viz o její spornosti Neumannův komentář k ex. řádu z r. 1910 str. 476 pozn. 3 a 4), zda souhlas se zabavením platí jednou pro vždy, či zda ho není třeba v každé exekuční záležitosti zvlášť, neboť o otázku tu v projednávaném případě nejde. V projednávaném případě se první zabavení stalo ve prospěch jejich držitele jako vymáhajícího věřitele. V takovém případě není zvláštního vyjádření souhlasu třeba, jelikož § 262 ex. ř. přesně rozeznává případ totožnosti držitele věcí s vymáhajícím věřitelem od případu, že této totožností není, nýbrž držitelem je od vymáhajícího věřitele odlišná osoba třetí. Jen v tomto druhém případě vyžaduje jejího souhlasu. Nelze tudíž ani za předpokladu správnosti názoru, že držitel věcí jednou k jejich zájmu svolivší, musí snášeti jejích zájem také ve prospěch jiných vymáhajících věřitelů, této zásady v projednávaném případě použiti, protože stěžovatel, jsa sám vymáhajícím věřitelem, souhlas projevovati nemusel, souhlas jeho snad přece jen projevený byl jako nadbytečný právně bez významu a stěžovatel k jinému zabavení, jsa v poměru k jinému vymáhajícímu věřiteli osobou třetí, projev souhlasu, jak nesporno, neučinil.

Citace:

Čís. 5202. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 199-200.