Čís. 5415.

Ručení podle §u 1320 obč. zák.
V tom, že majitel psa, jenž přišel za ním bez náhubku do veřejné místnosti a nebyl zlým ani výbojným, nechal u svých nohou ležeti a neměl uvázaného na provázku, nelze spatřovati jeho nápadnou bezstarostnost. Znetvoření rtu u muže zakládá povinnost k náhradě jen při úmyslnosti nebo nápadné bezstarostnosti. Spoluzavinění poškozeného nelze spatřovati v tom, že krmil cizího psa, jenž při tom po něm skočil, aniž v tom, že neupozornil držitele psa, by psa opatřil náhubkem.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1925, Rv I 763/25.)
Žalobce, městský strážník, zašel do hostince, kde pojídal jaternici a házel odpadky psu žalovaného. Odcházeje z hostince dojídal žalobce ještě jaternici, pes žalovaného na něho skočil a ukousl mu kus rtu. Žalobě o bolestné 15 000 Kč a 25 000 Kč za trvalé zohyzdění obličeje vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že přiznal žalobci bolestné 2 500 Kč, jinak žalobu zamítl. Pokud se týče bolestného, uznal soud přiměřeným 5 000 Kč, přisoudil však žalobci pouze polovinu, shledav jeho spoluvinu v tom, že házel psu slupky od jaternice a že jako městský strážník neupozornil žalovaného, že jest psa opatřiti náhubkem. Odvolací soud k odvolání žalobce napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobcovu potud, že mu přiznal bolestné 5 000 Kč.
Důvody:
Dovolateli nelze přisvědčiti, pokud s hlediska čís. 4 §u 503 c. ř. s. spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že mu nebyla přiznána náhrada za trvalé zohyzdění a snížení jeho schopnosti k pití а k mluvení. V tom směru přicházejí v úvahu předpisy §§ 1320 a 1326 obč. zák. Dle těchto zákonných předpisů může náhrada za zohyzdění býti požadována jen, když zohyzdění zapříčiněno bylo zlým nakládáním pachatelovým, tedy úmyslným nebo hrubě zaviněným jednáním. O takovéto jednání žalovaného však dle zjištěného stavu věci nejde a v důsledcích toho netřeba řešiti otázku, zdali a jak veliké odškodnění žalobci za jeho zohyzdění přísluší, když jest zjištěno, že zohyzdění toto nebude míti vliv na lepší zaopatření žalobce, ježto jako policejní strážník tím žádné újmy neutrpěl a přirozeně při svém budoucím zaopatření také neutrpí, neboť jde o nepatrné zohyzdění muže, nikoli ženy. Nárok na náhradu za snížení schopnosti k pití а k mluvení není rovněž dle předpisu §u 1325 obč. zák odůvodněn. Nejde, jak již uvedeno, o úmyslné nebo hrubé zaviněné jednání žalovaného a žalobce těmito nedostatky dle zjištění nižších soudů nestal se ani částečně k výdělku nezpůsobilým, když přes ně nadále své povolání jako policejní strážník bez závady vykonávati může a vykonávati bude moci, takže ani v tomto směru újmy neutrpěl. Je sice pravda, že žalobci dle posudku znaleckého pro nepatrnou deformitu dolního rtu, o kterou jde, zbudou nějaké potíže při pití a při řeči vždy, a mohl by proto za tuto svou újmu žádati náhradu, to však jen tehdy, kdyby tu byly předpoklady nároku na úplné dostiučinění ve smyslu §u 1324 obč. zák. Než předpokladů těch tu není, poněvadž, jak již uvedeno, dle zjištěného stavu věci nestalo se poranění žalobce ze zlého úmyslu nebo nápadné bezstarostnosti žalovaného, když žalovaný, jak zjištěno, provinil se jen tím, že nechal svého psa, jenž bez náhubku do hospody za ním přišel, neměl zlých vlastností, ani nebyl výbojným ani útočným, v hospodě u svých nohou ležeti a neměl jej na šňůře uvázaného. Toto opomenutí nelze dle názoru soudu dovolacího za daného stavu věci pokládati za nápadnou bezstarostnost a nelze proto žalobci přiznati ani náhradu škody za způsobené mu potíže pří pití a mluvení. Pokud však dovolatel vytýká, že odvolací soud právně nesprávně posoudil zjištěný skutkový stav, tvořící podklad pro řešení otázky spoluzavinění, jest mu přisvědčiti. Odvolací soud spatřuje spoluzavinění žalobce ve dvou směrech, jednak v tom, že žalobce hodil několikrát psu žalovaného slupku z jelita, čímž prý zvyšoval jeho chuť, takže pes, chtěje se zmocniti posledního sousta, jež žalobce dával do úst, skočil po něm, kousl žalobce právě do úst a poranění mu způsobil, jednak v tom, že žalobce jako orgán bezpečnostní se nepostaral o to, by pes byl v době kontumace buď opatřen náhubkem anebo z hostinské místnosti odstraněn. Právní úsudek odvolacího soudu o spoluzavinění není správný. Jen tenkrát by se dalo mluviti o spoluzavinění žalobce dle §u 1305 obč. zák., kdyby se byl žalobce něčím prohřešil proti přirozené opatrnosti, jakou § 1297 obč. zák. u každého normálního člověka předpokládá. Tím, že žalobce házel psovi slupky, zvýšil snad jeho chuť na další, nemohl se však ani z daleka toho nadití, že pes po něm skočí a kousnutím ho poraní. Poranění nebylo následkem jeho počínání, neboť pes, který se krmí, pravidelně vůbec nebývá člověku jej krmícímu nebezpečným. Ani další odvolacím soudem uvedený důvod neobstojí. Žalobce nepřišel do hostince ve službě, nebyl tedy ani oprávněn, neřku-li po- vinen, aby zakročil pro nějaké nepřístojnosti. Neprohřešil se však ani proti své přirozené, každému člověku vlastní opatrnosti, neboť nemohl nebezpečí předvídati, naopak mohl o psu, který byl bez náhubku ve společnosti svého majitele, předpokládati, že je neškodným. Nelze mu proto ani z těchto důvodů klásti za vinu, že se nepostaral o to, aby pes buď byl opatřen náhubkem aneb z místnosti vyveden. Jelikož nižší soudy i s hlediska §u 1320 obč. zák. jeho spoluzavinění vyloučily, zjistivše, že psa nedráždil, nestihá ho nijaké spoluzavinění za úraz a přísluší mu celé a nedělené bolestné. V tomto směru odůvodněnému dovolání bylo tudíž vyhověti. Jelikož žalobce se v odvolacím řízení spokojil 5 000 Kč bolestného a žalovaný ničeho proti určení výše bolestného dle §u 273 c. ř. s. nenamítal, bylo toto celé přisouditi.

Citace:

Čís. 5415. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 564-566.