Čís. 5366.

Na odbytné dle zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. lze vésti exekuci jen, pokud převyšuje 4 000 Kč.
(Rozh. ze dne 13. října 1925, R II 301/25.)
Exekuci, vedenou na odbytné dlužníka 4 217 Kč 50 h dle zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n., zabavením a přikázáním k vybrání, soud prvé stolice k návrhu dlužníka zrušil. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by se usnesl o rozvrhu odbytného 4 217 Kč 50 h. Důvody: Napadeným usnesením byly veškeré na odbytné 4 217 Kč 50 h vedené exekuce jakožto nepřípustné zrušeny, poněvadž odbytné 4 217 Kč 50 h skládá se dílem z drahotních přídavků, které vůbec exekucí nepodléhají, a ostatní zbývající peníz nedosahuje přípustné výše pro exekuci volné 4 000 Kč. Rekursní soud nesouhlasí s tímto právním názorem. Povinný byl na základě §u 16 (1) podle obdoby §u 9 zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. dán do trvalé výslužby a bylo mu vyměřeno v důsledku toho k poslednímu dni měsíce července 1925 pro výměru odpočivných požitků započítatelné služební doby 4 roků jednoho měsíce 14 dní, odbytné jednou pro vždy ve výši čtyřnásobku jednoměsíčního příjmu naposled vyplacených stálých požitků, ve výši 4 217 Kč 50 h. Nárok na odbytné na základě zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. jest samostatným, zvláštním nárokem, který nemá povahy dřívějších služebních požitků. Odbytné jest jednotným a nedělitelným celkem a pro otázku, zda a v jaké míře je odbytné zabavitelným, nepřicházejí v úvahu části, z kterých se odbytné skládá. § 2 čís. 3 cit. zák. ustanovuje, že odbytné činí při jednoroční službě jednoměsíční příjem naposled vyplacených stálých požitků, při delší službě částku jednoměsíčního příjmu naposled vyplacených stálých požitků násobeného počtem služebních let. Co je rozuměti pod pojmem stálých požitků vysvětluje § 24 zákona. Stálými aktivními požitky ve smyslu tohoto zákona jsou služné (adjutum), denní plat (mzda), místní (činžovní) přídavek, jednotný drahotní přídavek, přídavek na děti a osobní přídavek, pokud není podmíněn určitým služebním výkonem. V dekretu presidia mor. sl. vrchního zemského soudu v Brně ze dne 1. července 1924 je zřejmě vzhledem k tomuto zákonnému předpisu uvedena výše služného a jednotlivých přídavků. Položky, z kterých se odbytné skládá, pozbyly však v rámci odbytného samostatné existence a dřívější povahy služného a přídavků, a je směrodatným pro otázku, zda odbytné je zabavitelným, jedině výše odbytného jako jednotného celku.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu dlužníka potud, že obnovil usnesení prvého soudu, pokud jím byla zrušena exekuce na odbytné povinného co do částky 4 000 Kč. Co do zbytku 217 Kč 50 h pak usnesení rekursního soudu potvrdil v ten rozum, že nevyhověl návrhu dlužníka na zrušení exekuce.
Důvody:
Rekursní soud vykládá mylně ustanovení §u 2 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. v ten rozum, že na odbytné, převyšující 4 000 Kč jest exekuce přípustná bez omezení. Podle poslední věty odstavce (1) tohoto §u musí dlužníku zůstati vždy ročních 4 000 Kč. Toto označení »ročních« lze vztahovati jen na výslužné a zaopatřovací platy (srv. první větu §u 2), ne však na odbytné, ohledně něhož platí omezení exekuce do třetiny tak, by dlužníku zůstalo volných 4 000 Kč. Zákonodárci šlo zajisté o to, by dlužník, odkázaný na odbytné, nebyl pro nejbližší čas po výstupu ze služby zbaven všech prostředků, a by mu bylo umožněno hledati klidněji nové zaměstnání jemu lépe odpovídající, než kdyby byl odkázán na nejbližší náhodu. To platí tím spíše pro odbytné stanovené zákonem ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. Co do částky 4 000 Kč zrušil tudíž exekuční soud právem exekuci podle §u 39 čís. 2 ex. ř. Co do zbytku odbytného oprávněn však byl rekurs vymáhajícího věřitele, jenž jediný odporoval zrušovacímu usnesení. Věřitel tento navrhl v rekursu zrušení nebo změnu usnesení a stanovení opětného rozvrhového roku. Patrně nebylo rekurentovi známo, že ostatní vymáhající věřitelé neodporovali zrušení exekuce, takže ohledně nich stalo se právoplatně. Bylo proto co do zbytku vyhověti rekursu jen tím, že bylo zamítnouti návrh povinného na zrušení exekuce, a přenechati vymáhajícímu věřiteli a exekučnímu soudu další provedení exekuce povolené na služební požitky povinného. Nelze proto ani co do zbytku potvrditi doslovné usnesení rekursního soudu ukládající exekučnímu soudu, by se usnesl o rozvrhu odbytného, neboť k rozvrhu není dosud příčiny, pokud zbývá jediný vymáhající věřitel.

Citace:

Čís. 5366. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 478-480.