Čís. 5601.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Srážka vozu, ujevšího po svahu, s vlakem místní dráhy.
(Šírou) tratí ve smyslu předpisů pro dopravní službu čís. XIX. čl. 29 bod 10 rozumí se trať vně krajních výměn.
»Stálé střežení vozů« zřízencem předpokládá nepřetržitou přítomnost zřízence u předmětu, nestačí pouhý vzdálený dohled neb občasná docházka na místo předmětu.
Dozoru jest po případě třeba i ve stanici.
Nejde o osoby třetí, za jichž jednání ve smyslu §u 2 zák. o ručení drah dráha neručí, bylo-li ujetí vozu způsobeno jednáním zřízenců podniku, jimž byla dráha manipulaci s vozem svěřila.
V tom, že ujetý vůz na svahu trati dostal zrychlení (akceleraci), nelze spatřovati vyšší moc.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1925, Rv II 692/25.) Na místní dráze Brno—Líšeň byly po odjezdu osobního vlaku z Líšně posunovány zřízenci cihelny vagony naložené uhlím, při čemž se dostal jeden z vagonů na svah trati směrem k Brnu, řítil se po trati a dohoniv osobní vlak, roztříštil poslední vůz tohoto vlaku, při čemž několik cestujících bylo usmrceno, jiní poraněni. Žalobní nárok manželky jednoho z usmrcených proti dráze o náhradu škody byl uznán důvodem po právu soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
I. Podle obsahu dovolání jde již jen o dvě právní otázky a sice: 1. zdali lze mluviti o neodvratném jednání osob třetích, zřízenců cihelny, tedy cihlářského mistra K-a a jeho cihlářských pomocníků; 2. zdali lze mluviti o vyšší moci. Ani toho ani onoho vyviňovacího důvodu tu však nebylo, neboť: Ad 1. Neodvratného jednání řečených osob tu vůbec nebylo, neboť nelze tvrditi, že by se ujetí vozu bylo nedalo opatřením věci přiměřeným zameziti, dlužno tedy ujetí toto přičísti toliko tomu, že dráha opomněla takové opatření učiniti, a opomenuti toto lze umluviti a tudíž dráhu vyviniti tím méně, když určité opatření takové, jímž ovšem nebezpečí vyvarovati lze, bylo jí přímo předpisy pro službu dopravní č. XIX. výslovně uloženo. Jde tu o čl. 29 bod 10 těchto předpisů, jenž udává, jaká opatření mají se státi, když se vozy ponechají na trati mimo stanici, tedy na t. zv. trati volné (šíré), a tu jest dle obsahu znaleckých výpovědí a vývodů dovolání především sporno, co rozuměti jest pojmem šíré tratě, neboť teprve podle toho lze posouditi, zdali místo, na němž dva vozy, o něž jde, byly zůstaveny, bylo ještě ve stanici, či již na šíré trati a zda měly tedy býti zabezpečeny, jak citovaný předpis nařizuje. Tato otázka není otázkou znaleckou, nýbrž otázkou právní, aspoň pokud jde o příslušná bezpečnostní opatření, neboť v tomto směru řeší ji citovaný čl. 29 bod 10 sám. Stanoviť doslova: v odst. 1., že pohyby a odvážení vozů za krajní výměny na trať bez lokomotivy jsou všeobecně zakázány, že však ředitelství může k podobnému posunu dáti svolení; v odst. 2., že na místních drahách, kde není sklonu přes 10%, může ředitelství dovoliti, by byly vozy pro naložení nebo vyložení na trati ponechány a nejbližším vlakem nebo strojem do stanice dopraveny; v odst. 3. konečně, že tyto vozy musí býti aspoň 30% váhy brzděny a stále střeženy zřízencem, který je též povinen vozy podložiti. Již z prvního odstavce, jenž liší mezi prostorou před krajní výměnou a za ní nebo-li mezi prostorou uvnitř krajních výměn a vně nich a tuto druhou nazývá tratí, roz. volnou či šírou tratí, plyne, že mezí stanice jest na obou stranách krajní výměna a že co jest za těmito výměnami, jest již na šíré trati. Že tomu tak, potvrzuje nepochybným způsobem odstavec druhý, obsahující předpis pro místní dráhy, jakou je i žalovaná, a stavící v protivu trať a stanici, takže tu míní se zcela patrně pod výrazem trať ona trať, jež nenáleží ke stanici, tedy trať šírá. Ale nehledě naprosto k tomu, že sama dovolatelka, ačkoli po právní stránce hájí náhled, že osudné místo bylo »v oblasti stanice«, po skutkové stránce doznala přece ve svých vývodech výslovně, že kritické místo nalézalo se »něko- lik metrů za vjezdovou výměnou«, čímž rozuměti jest patrně výměnu krajní a »že leží několik kroků od stanice,« ačkoliv prý v oblasti staniční, k čemuž doložiti dlužno, že citovaný předpis nerozeznává mezi oblastí staniční a stanicí, jako dovolání, nýbrž je proň rozhodným jen pojem stanice, tož že osudné místo jest až za řečenou výměnou, jest zjištěno nižšími stolicemi, neboť první stolice přijímá za prokázáno, že skládka leží již za vjezdovou výhybkou čís. 1, jež je v kilometru 5.912 a druhá stolice to schvaluje tím, že praví, že důvod nesprávného ocenění důkazů, jejž nelze od druhých vždy přesně rozeznati, není opodstatněn.
Doložiti dlužno, že předpis čl. 29 bod 10, rozeznávající prostě mezi stanicí a tratí, kterou klade za krajní výměnu a rozumí pod ní trať šírou, srovnává se úplně s předpisem čl. 11 bod 1 lit. f), jenž praví, že »šírá trať nebo prostě trať jest dráha mezi dvěma stanicemi« a bod 2, dle něhož hranicí mezi tratí (roz. šírou) a stanicemi jsou výměny vjezdové, kterýmž výrazem patrně se tu míní totéž, co v čl. 29 bod 10 výrazem krajní výměna. Bylo-li však osudné místo za vjezdovou (krajní) výměnou, bylo dle onoho předpisu na »trati« (= trati šíré) a platil tedy pro vozy na něm ponechané předpis odstavce třetího, dle něhož vedle řádného zabrzdění měly býti vozy zřízencem stále střeženy a mimo to i podloženy, což obojí se však podle zjištění nižších stolic nestalo. Nebylo tedy vůbec třeba, aby o pojmu stanice a volné trati, jejž právní předpisy cit. čl. 29 bod 10 a čl. 11 bod 1 lit. f) a bod 2 sám jasně vytyčuje, slyšeni byli znalci neb znalečtí svědkové, a tím méně je třeba, aby, když výpovědi jich se nesrovnávaly mezi sebou anebo samy v sobě, slyšen byl další znalec třetí, a jsou bezpředmětný i všecky vývody, které dovolání na to navazuje v příčině domnělé předpojatosti znalce K-a, výslechu znaleckého svědka W-a a důkazu trestními spisy, v nichž prý uloženo dobrozdání znalce В-a, neboť když znalecké dobrozdání vzhledem k právnímu předpisu věc řešícímu bylo zbytečné, vůbec je jím nutně i každé dobrozdání další, aťsi už znalcovo neb znaleckého svědka.
Ohledně W-a dlužno mimo to podotknouti, že tento, byv jako znalec pravoplatně odmítnut, nemůže jako znalecký svědek býti slyšen, protože, jak samo dovolání uvádí, měl býti slyšen o okolnostech, jež shledal při svém ohledání místa provedeném až po neštěstí (»nedlouho po neštěstí«), to však není předmět výslechu znaleckého svědka, ježto ten by měl místo jen tehdy, kdyby osoba byla bývala svědkem události samé, kdežto ohledání místa po události jest už předmětem důkazu ohledáním soudním, po případě za přivzetí znalců. Vzhledem k právnímu stanovisku shora vyvinutému, že osudné místo bylo na volné trati, avšak vozy nebyly vůbec ani střeženy ani podloženy, ač to předpis vyžadoval, jest také bezpředmětným domnělý rozpor se spisy, záležející prý v tom, že procesnímu materiálu odporuje zjištění, že v osudném okamžiku přednosta stanice nebyl v kanceláři, nýbrž ve svém bytě, neboť, i když byl v kanceláři, nevyvinuje to dráhu nikterak a rozpor se spisy je tedy nepodstatný. Zůstávat’ pořád rozhodno jen opominutí předepsaných opatrností, neboť že tím, že přednosta stanice byl v kanceláři, není učiněno požadavku náležitého a neustálého dozoru zadost ani tehdy, když osudné místo bylo od kanceláře vzdáleno jen minutu cesty, jest na jevě, neboť nebylo možno osobě v kanceláři meškající, i kdyby byla mohla na vozy viděti, což však ani dovolání netvrdí, ihned zakročiti, když se s vozy hnulo. To nejlépe dokazuje skutečnost sama, že přes to neštěstí se stalo, neboť, byl-li to dozor, když přednosta byl v blízké kanceláři, proč nezamezil ujetí vozu a neodvrátil neštěstí? Přece dozor má právě tento účel, a mine-li se jím, tedy tu dozoru vůbec nebylo, nebo nebyl dostatečný. Předpis ale žádá dozor co nejúčinnější, neboť žádá stálé střežení zřízencem, což najisto předpokládá nepřetržitou přítomnost zřízence u předmětu, tak aby v každé případnosti ihned mohl zakročiti, a nespokojuje se pouhým dohledem na vzdálenost neb občasnou docházkou na místo předmětu. Byť znalci také v této příčině byli v rozporu, jest to lhostejno, protože i to je věcí výkladu hořejšího právního předpisu, jenž náleží soudu a nikoli znalcům. Neprávem také dovolává se dráha zákona ze dne 8. srpna 1910, čís. 149 ř. zák., jenž prý poskytuje místním dráhám značné úlevy z citovaných předpisů dopravních, vždyť právě shora citovaný dopravní předpis ve svém odstavci 2 a 3 pro spornou otázku rozhodném ukládá povinnosti v něm uvedené výslovně místním drahám. Dovolání samo nemůže udati, v kterém ustanovení svém by tento zákon místním drahám poskytoval úlevu právě v ohledu povinností čl. 29 bod 10 předpisů pro službu dopravní. Aby však žalovaná dráha co nejbezpečněji seznala, že se jí žádná křivda neděje, budiž jí vyloženo, že by nebylo v její prospěch nic získáno, i kdyby se osudné místo pokládalo za místo ve stanici (a nikoli na šíré trati), anebo kdyby předpisu čl. 29 bod 10 vůbec nebylo. Neboť domnívá se žalovaná dráha snad, že, kdyby místo bylo ve stanici, že pak už nebylo žádného dohledu na vozy třeba?
To by pojímala úkol svůj nedosti vážně. Předpisy předpokládají, že dráha nebude tak lehkomyslná, by stanici umístila zrovna na svahu neb bezprostředně při něm, a proto mluví v uvedeném předpisu jen o trati na sklonu, ale je zřejmo, že, kdyby stanice sama bezprostředně při takovém sklonu umístěna byla, musil by předpis i pro ni platiti, neboť důvodem jeho je právě sklon. Ostatně řádný přiměřený dozor předpokládá se i při vozech ve stanici samé stojících, i mluví se o střežení vozu na šíré trati jen proto zvláště, že dozor ze stanice vykonávaný zřejmě nestačí. I ve stanici samé musí dozor býti, neboť nelze, aby cizí nepovolané osoby směly tam s vozidly manipulovati, neboť je to v čl. 29 bod 4 uloženo výslovně jen zřízencům železničním k tomu povolaným. Právo při bezpečnostních opatřeních rozeznává opatření předepsaná a opatření věci přiměřená, ku kterýmž je každý podnikatel i bez předpisu povinen. Zde úplně stačí poukázati v té příčině na ustanovení §u 335 tr. zák., jež platí pro všecky případy, dle §u 337 tr. zák. však jmenovitě též pro železné dráhy, a stanoví trestní následky opomenutí řečených opatření obojího druhu. Že však na takovém terénu, o jaký jde, musí opatření zabezpečující vozy proti ujetí pokládáno býti za opatřeni povaze věci přiměřené, a že k tomu patří i účinný dozor, o tom nemůže býti nejmenší pochyby ani pro případ, že osudné místo jest ve stanici, zvláště když dle zjištění nižších stolic vozy odstaveny byly zrovna na kulminačním bodě obou sklonů. Jisto je, že o neodvratném jednání osob třetích nemůže býti v tomto případě řeči, protože nelze říci, že jednání to se zameziti nedalo. Nelze to říci ani tehdy, přijme-li se stanovisko dovolání, jež se spokojuje s neodvratností relativní, která předpokládá, že lidská prozíravost, jakou možno podle povahy věci slušně žádati, nemůže ono jednání třetí osoby předvídati a podniku přiměřenými prostředky, jakými aby disponoval, slušně od něho žádati možno, je zameziti. Neboť prostředky, které se tu vyžadují, aby totiž k vozům na trati v bezprostřední blízkosti nebezpečného sklonu bez lokomotivy zůstaveným přikázán byl zřízenec dráhy, jenž by nad nimi bděl, aby se s nimi nic nepřístojného nedělo a všecka k zabezpečení potřebná opatření obstaral, nejsou nijak nedostižný, možno i dlužno je slušně od dráhy vyžadovati, a jednání také není nepředvídatelné, to tím méně, když — nehledě k tomu, že samy právní předpisy je předvídají —
vozy, jak nižšími soudy zjištěno a z části i doznáno bylo, již v dřívější době z téže stanice ujely, což dráhu k opatrnosti podobnou věc zamezující nabádati mělo. Tak se věc má, pokud jde o otázku odvratnosti či neodvratností jednání. Než i kdyby se přese vše to jednání zřízenců cihelny pokládalo za neodvratné, dráhu to nevyviní, neboť dle §u 2 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. vyviňuje ji jen neodvratné jednání osoby třetí, za jejíž jednání dráha neručí. Nestačí, aby to byla osoba třetí, t. j. někdo, kdo nepatří zrovna k železničnímu personálu, nýbrž se vyžaduje ještě, aby dráha nebyla z jednání této třetí osoby práva. K lepšímu porozumění odkázati dlužno na předpis §u 1 téhož zákona, jenž stanoví právní domněnku, že příhoda v dopravě nastala zaviněním podniku neb oněch osob, jichž podnik při výkonu provozu používá. Vytknouti dlužno, že zákon tu užil výrazu »provoz« (Betrieb), kdežto událost, jež úraz přivodila, musí býti dle jeho znění příhodou v »dopravě« (Verkehr). Zákon tu zřejmě s rozmyslem vyhnul se výrazu (zaviněním podniku) »nebo jeho zřízenců,« neboť chtěl vyjádřiti, že to nemusí býti zrovna zřízenec, nýbrž že stačí, když dráha jisté osoby k výkonu dopravy prostě používá, ať se to děje na základě titulu jakéhokoli, nejen tedy služební smlouvy, v jakou vstupuje zřízenec, nýbrž i na základě smlouvy pracovní, v jakou vstupuje s dráhou na pr. dělník pracující na trati nebo podnikatel staveb, jemuž zadána smlouvou o dílo oprava trati a pod. Zákon chtěl zkrátka naznačiti, že stačí pro zodpovědnost dráhy i to, když osoby, jež příhodu v dopravě zavinily, jsou »její lidé«, lidé vykonávající pro ni s její vůlí služby neb práce v oboru jejího provozu vůbec neb dopravy zvláště, jimž ona tedy práce ty svěřila, lhostejno, z jakého důvodu. Doložiti dlužno, že výrazu »osoby, jichž při tom používá«, užívají i §§ 1313 a) a 1315 obč. zák. Jestliže tedy znalec K. projevil názor, že žalovaná dráha ručí za lidi cihelny, pokud jím posunování vozů přenechala, dlužno mu v tom přisvědčiti, ne sice proto, že by se to, jak on míní, zakládalo na §u 19 provozního řádu železničního ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. pro rok 1852, z něhož to nelze vyčisti, nýbrž proto, že se to zakládá na hořejších předpisech zákona o ručení železnic, a protože dráha vskutku dle zjištěného skutkového stavu zřízencům cihelny manipulaci s vozy svěřila. Dle nabídky a prohlášení ze dne 19. května 1919 měla dráha s cihelnou smlouvu, že cihelna bude prováděti přesunutí vozů ze stanice ku skládce svými lidmi, ale vždy jen za vě- domí a dozoru zřízenců dráhy, za kterýž dozor dráha vybírala poplatek, a ustanoveno dále, že lidé cihelny, zaměstnaní při skládání, povinni jsou podrobiti se bezvýjimečně služebním poukazům železničních zřízenců a zdržeti se naprosto každého svémocného posunování vozů, ku skládce přistavených. K tomu nižší stolice zjistily, že tehdejší přednosta Líšeňské stanice hned při prvním vozu v červnu 1919 zřízence cihelny na jich dotaz, jak dostanou vozy ke skládce, poukázal, že si musí vozy tam dopravovati sami svými lidmi, že oni (zřízenci dráhy) jsou jen dva, a že jim pak při dalších vozech zřízenci dráhy říkali, když došel vůz, kde vůz stojí, aby si ho vzali a prázdný zase postavili na to a to místo, při čemž zřízenci dráhy dotazovali se zřízenců cihelny, zda budou posunovati, a tak že posunování to prováděli zřízenci cihelny, při čemž zřízenec dráhy někdy byl a někdy nebyl. Z toho patrno, že dráha již onou smlouvou přenesla posunování vozů na zřízence cihelny, a že dozor, který si při tom vymínila, zřízenci dráhy sobě i zřízencům cihelny slevili, posunování to zřízencům cihelny do úplné jich moci dali a svěřili, a že tedy zřízenci cihelny vystupovali při tom jako lidé dráhy, od ní k tomu povolaní, jichž ona k tomu používala, za které tedy dráha ve smyslu §u 1 cit. zák. ručí, neboť věc má se tak, jakoby vlastní zřízenci dráhy vozy byly posunovali a osudné oné chyby při tom se dopustili. Doložiti dlužno, že toto počínání dráhy je tím zodpovědnější, když dle čl. 29 bod 4 posunování smějí prováděti jen železniční zřízenci tam jmenovaní, což dle lit. f) výslovně platí i o místních drahách, a že není nikde předpisu, jenž by dráze dovoloval, úkon ten přenésti na někoho jiného, na osoby třetí, jež zřízenci dráhy nejsou a o nichž tedy se neví, zda jsou k tomu způsobilé. Jestliže to tedy dráha učiní, činí to na své vlastní nebezpečí a zodpovědnost. Neprávem tedy mluví dovolání o »zločinném« jednání zřízenců cihelny a svaluje všecku vinu na ně. Že by posunování vozu bylo se dálo tajně a bez vědomí dozorčího zřízence ve stanici, jak dovolání míní, nelze už proto říci, že, jak zjištěno, dálo se to pravidelně a dokonce na základě smlouvy, kterou dráha s majitelem cihelny uzavřela, a poukazu, který zřízenci dráhy zřízencům cihelny dali, dráha o tom tedy velmi dobře věděla, že se to děje, a pravdou z toho zůstává jen tolik, že dráha nepostavila žádného zřízence svého ani k střežení vozů, tím méně k dozoru nad manipulací s nimi, takže o jeho vědomí o tom v tom okamžiku, kdy se posunování dělo, ovšem nemůže býti řeči. To ale dráhu obviňuje, jak už shora dolíčeno, a nemůže se tím tedy vyviňovati. Že podkladní dřeva byla kradena a musila tedy býti uschovávána, nemůže dráhu vyviniti, neboť to jí nebránilo, by vozy nestřežila, jak měla, pokud se týče, by posunování jich nesvěřovala zřízencům cihelny. V čem by však měla záležeti důležitost okolnosti, zda vůz měl býti posunut až k přejezdu, nelze se dovtípiti a dovolání to také nevysvětluje; s odvratností jednání zřízenců cihelny, s kterouž otázkou dovolání to spojuje, nemá to co činiti. Zda konečně vůz byl odstaven na pravém místě a nebylo ho třeba už dále posunovati, je také lhostejno, když posunován byl a posunování to spadá na vrub žalované.
Ad 2. Vyšší moc záleží dle vývodů dovolání v akceleraci, které ujetý vůz při svém pohybu po nakloněné ploše nabyl a která způsobila u srážky jeho s vlakem prudkost, jež byla příčinou zranění řady osob ve vlaku jedoucích. Nicméně i samo dovolání, ač jen s ostychem, přiznává příčinnou souvislost mezi ujetím vozu a srážkou, tedy zraněním, ale to prý nepadá na váhu, hlavním vinníkem je prý akcelerace. Tu dráha naprosto zneuznává zákon příčinné souvislosti, která zde, jako často i jinde, záleží v řadě skutečností skloubených vzájemně jako články v nepřetržitý řetěz, v němž původní a základní příčinou jest článek první. Bylo-li ujetí vozu příhodou v dopravě, o čemž není sporu, bylo prvním článkem zahajujícím řetěz a dráha, která dle zákona je za ně odpovědna, je zodpovědná za všecko, co tím řetězem příčin způsobeno, neboť nebýti jeho, ujetí vozu, nebylo by ani akcelerace. Vyšší moc vyviňuje jen, byla-li sama hned prvním článkem řetězu, což však u akcelerace je vyloučeno. Podle vzorce dovolatelova měla by se věc takto: ježto kámen spuštěný na něčí hlavu z pouhé ruky s výše 1/2 metru dopadne na hlavu beze škody, spuštěn však s věže s výše 30 metrů roztříští hlavu, tedy ten, kdo takto spáchal vraždu, vyšel by beztrestně, protože tu není příčinné souvislosti mezi spuštěním kamene a roztříštěním lebky, neboť roztříštění zavinila akcelerace. Že je to protismyslné, nahlédne snad i dovolatel.

Citace:

Čís. 5601. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 908-914.